 Právě
mi od soudu přišlo zdůvodnění rozsudku o úpravě výživného. Musím
bohužel konstatovat, že nejdiskriminovanější skupinou obyvatel v našem
státě nejsou muži, ale podnikající muži.
Když před lety soud rozhodoval, komu bude svěřen náš tříletý syn do
péče, nařídil na moji žádost proti vůli ženy střídavou péči. Současně
mi ale určil platit výživné 3800 Kč. Bylo to dokonce víc, než
požadovala moje bývalá žena, a ta obvykle svoje nároky přemršťuje. Moje
příjmy tomu ale rozhodně neodpovídaly. Měl bych se odvolat? Advokátka
mi radila, abych líbal soudci ruce, že nařídit střídavku proti vůli
ženy se hned tak nevidí, a že v případě odvolání by mohl odvolací soud
zrušit i tu střídavku. Tak jsem mlčel.
Po dvou letech jsme se na mou žádost dostali k soudu zase. Už to nešlo
dál. Chtěl jsem po soudu, aby mi výživné snížil a ženě zvýšil. I
sociálka doporučovala, aby se pro oba nastavilo na 2500 Kč. Žena již
nebyla na mateřské, ale pracovala s příjmem ke 30.000 Kč. Moje příjmy
byly méně než poloviční. Žena navíc získala rodinný dům do výhradního
vlastnictví a půjčovala si další peníze na investice. Soudu jsem se
proto nebál.
Jaké však bylo překvapení, když soud rozhodl. Ženě se zvyšuje z 800 jen
na 2500 a mně se ponechává beze změny! Budu dál platit 3800
Kč!
Prý proto, že když mi bylo před lety tolik vyměřeno a byl jsem s firmou
ve ztrátě, nic se vlastně na mé straně nezměnilo, protože jsem ve
ztrátě zase! Prý mám víc pracovat. Tak, jako žena. Moje argumenty, že
jsem v té době bral pouze peníze z úspor z prodaného bytu, tyto peníze
došly, a že nechci o víkendech pracovat a svěřovat péči o dítě jiným
osobám tak, jak to dělá žena, že již nevlastním půlku rodinného domu,
protože jsem ji byl nucen ženě za pakatel přenechat, že mám nižší
vzdělání než ona a minimálně poloviční příjem, žádné tyto argumenty,
ani doporučení sociálky soudkyně nevzala. Dokonce ani nepřihlédla ke
skutečnosti, že se ženou v domě dlouhodobě bydlí její přítel, který
syna vyzvedává ve školce, pomáhá jí s domem a přispívá na jídlo. U
soudu totiž řekl, že společnou domácnost nevedou.
A tak budu dál po započtení platit milionářce s dvojnásobně vyšším
příjmem, s vyšším vzděláním a vlastním rodinným domem v centru Brna
1700 Kč měsíčně. Sám budu dál bydlet v malém pronajatém bytě, splácet
dluhy z manželství, platit polovinu všech výdajů syna a vysvětlovat mu,
proč mu nemůžu koupit to nebo ono, když maminka může. A proč?
Jen proto, že jsem chlap a podnikám. Příjmy na to sice nemám, ale jsem
podnikatel, což je jiný výraz pro podvodníka. Jistě příjmy tajím a na
daních šidím. Proč bych přece jinak podnikal, no ne?! Vážená paní
soudkyně. Podnikám proto, že doufám, že se mi jednou začne dařit, až
nebudu muset řešit věci, které by měli řešit úředníci a soudci. Totiž
to, aby syn mohl být se svým tátou. Za takovou samozřejmou věc se
člověk musí v naší společnosti bohužel rvát. Vyčerpává mne to. Přišel
jsem o všechno, ale na svého syna čas mám. Mohu si čas udělat kdykoliv
syn potřebuje. Ukládám ho do postýlky a ráno se s ním probouzím. O
víkendech jsme spolu. Kdykoliv mne syn potřebuje. A to všechno díky
podnikání. Proto podnikám. Abych byl nezávislý, sobě pánem a synovi
dobrým otcem. Za penězi se honit nehodlám, takové myšlení odmítám
přijmout jako standard, tak mne za to netrestejte. Podle čtenářů idnes
jsou na tom živnostníci hůř, než zaměstnanci. V případě výpočtu
výživného jsou však podnikatelé bití podruhé.
Jistě mnoho podnikatelů příjmy skutečně tají,
soudy by
však měly otázky životní úrovně rodičů posuzovat opatrně a
individuálně. Ne každý podniká pro peníze. Navíc je třeba si uvědomit,
že i muž může mít v zaměstnání těžkosti pramenínící třeba ze ztráty
dětí a smyslu života. Mnoho žen si bohužel z mužů dělá chodící
peněženky. A stát jim v tom v některých případech bohužel vydatně
pomáhá.
|
|
