 6 Tdo
7/2015-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015
o dovolání obviněné L. M., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 346/2014, který rozhodl
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 12 T 73/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 346/2014, a rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 12 T 73/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací k došetření státnímu zástupci
Městského státního zastupitelství v Brně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 12 T
73/2014, byla obviněná L. M. v řízení vedeném proti uprchlé uznána
vinnou přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku, a to v jeho úmyslné formě. Za to byla podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož
výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku
bylo obviněné dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil
uhradila dlužné výživné v plné výši.
Uvedeného trestného činu se obviněná podle skutkových zjištění soudu
prvního stupně dopustila tím, že v době ode dne 1. 1. 2010 do března
2014 v B. ani jinde neplnila vyživovací povinnost ke svému synovi R. M.
, přestože jí tato povinnost vyplývala do 31. 12. 2013 ze zákona č.
94/1963 Sb., zákona o rodině, a od 1. 1. 2014 ze zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6.
2012, sp. zn. 22 P 125/2009, který nabyl právní moci dne 1. 9. 2012, jí
byla stanovena povinnost platit měsíčně výživné ve výši 500 Kč na účet
Úřadu práce Krajské pobočky v Brně, a za sledované období tak dluží na
výživném 21 565 Kč jmenovanému úřadu a 3 435 Kč synovi R. M. , který
dne 5. 8. 2013 nabyl zletilosti.
Proti citovanému rozsudku podala obhájkyně Mgr. Sandra Podskalská,
které v řízení proti uprchlé připadla všechna práva vyhrazená obviněné
(§ 304 tr. ř.), odvolání, o kterém Krajský soud v Brně, jako soud
odvolací, rozhodl usnesením ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 346/2014,
tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obhájkyně následně jménem obviněné napadla usnesení Krajského soudu v
Brně dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V dovolání obhájkyně nejprve zrekapitulovala řízení, které napadenému
usnesení předcházelo. Akcentovala přitom skutečnost, že obviněná je pro
orgány činné v trestním řízení od samého počátku nedosažitelná, a to i
přes celostátní pátrání, které po ní bylo vyhlášeno. K osobě obviněné
bylo zjištěno jen to, že se nezdržuje v místě registrovaného bydliště,
není evidována jako zemřelá, neprochází evidencí občanů sociálně
potřebných a nebyla jí poskytována dávka sociální péče. Žádná aktuální
informace k současnému pobytu obviněné a jejímu sociálnímu zázemí
nevyplynula ani z vytěžení osob jí blízkých, protože ani s nimi není
řadu let v kontaktu.
V návaznosti na shora uvedené skutečnosti pak dovolatelka namítla, že
soudy obou stupňů rozhodly o vině obviněné L. M. přečinem zanedbání
povinné výživy, přestože neměly žádné poznatky o tom, zda je
soběstačná, práceschopná, zda má nějaké příjmy, jaké jsou její
majetkové poměry, zda netrpí nějakou fyzickou nebo duševní nemocí.
Fakticky vycházely pouze z toho, že obviněná není evidována jako
zemřelá a že byla dne 14. 2. 2008 sankčně vyřazena z evidence uchazečů
o zaměstnání. Tyto skutečnosti podle dovolatelky rozhodně nestačí pro
závěr o tom, že obviněná úmyslně neplnila svou zákonnou vyživovací
povinnost.
Dovolatelka dále poukázala na to, že v trestním řízení nejsou soudy při
zvažování toho, do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem,
vázány pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, jímž
bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné platit konkrétní finanční částku,
nýbrž si tuto otázku musí vyřešit samostatně. Soudy obou stupňů v této
věci ale popsaným způsobem nepostupovaly a převzaly bez dalšího závěry
z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 P
125/2009. A to i přes zřejmou skutečnost, že soud v občanskoprávním
řízení při určování vyživovací povinnosti nezkoumal zákonné předpoklady
pro stanovení výše výživného, kterými jsou schopnosti, možnosti a
majetkové poměry povinné, nýbrž vyšel z hypotetických úvah o tom,
jakého příjmu by s ohledem na svůj věk a vzdělání mohla obviněná
dosáhnout.
K tomu dovolatelka odkázala na četná rozhodnutí Ústavního soudu, který
se opakovaně zabýval otázkou určení výše výživného a vždy dospěl k
závěru, že hypotetické úvahy nemohou být jediným kritériem toho, jak
vysoké výživné by povinný měl platit. Naopak podle ustálené judikatury
Ústavního soudu, jehož rozhodnutí jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
obecné soudy povinny respektovat, je nejprve nutné objasnit možnosti a
schopnosti osoby k výživě povinné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatelka namítla, že soudy
obou stupňů posoudily otázku výše výživného v rozporu s ustanoveními §
85 a § 96 zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a v rozporu s
ustanoveními § 913 a § 914 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.
Současně konstatovala, že je-li naprosto nemožné s ohledem na důkazní
situaci stanovit v souladu s platnou právní úpravou minimální výši
výživného, které byla povinna obviněná L. M. platit na syna R. M. ,
nelze ani s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že spáchala přečin
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to dokonce
v jeho úmyslné formě.
Nejvyššímu soudu dovolatelka navrhla, aby zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v
Brně a sám rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí
obviněnou obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr.
Yvona Antonínová ve svém vyjádření po podrobné rekapitulaci obsahu
dovolání konstatovala, že se s námitkami dovolatelky ztotožňuje.
Dovolatelka podle státní zástupkyně zcela správně poukázala na zákonný
předpoklad trestnosti přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým
je schopnost plnit vyživovací povinnost, a to po celé období, jímž je
skutek vymezen. Státní zástupkyně uvedla, že z výsledků provedeného
dokazování takové zjištění nevyplynulo. Soudům k závěru o vině
postačilo jen to, že obviněná si neplní vyživovací povinnost, přestože
si je vědoma toho, že má syna, který byl svěřen do pěstounské péče.
Takové argumenty ale podle státní zástupkyně nevypovídají o tom, zda
obviněná v průběhu rozhodného období s ohledem na své výdělkové
možnosti a schopnosti, jakož i majetkové poměry, reálně mohla plnit
svou zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi, případně v jaké výši.
Státní zástupkyně dále zdůraznila, že skutečnosti rozhodné pro zavinění
obviněné se nestaly předmětem důsledného způsobu dokazování a logicky
proto absentují také v popisu skutku, kterým byla obviněná uznána
vinnou a který rozhodně nevykazuje subjektivní stránku přečinu
úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně upozornila na to, že soud prvního stupně v odůvodnění
rozsudku konstatoval zcela bez návaznosti na konkrétní skutková
zjištění, že obviněná jednala v úmyslu přímém, a jeho právní závěr
označila za chybný. Stejně tak je podle státní zástupkyně vadné i
napadené usnesení, ve kterém odvolací soud bez dalšího tento ničím
nepodložený právní závěr soudu prvního stupně označil za správný.
V další části svého vyjádření státní zástupkyně zopakovala skutková
zjištění soudů nižších stupňů a důkazy, ze kterých vycházely, a
konstatovala, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů nedůvodně
rezignovaly na obstarání a provedení důkazů, které by odůvodnily závěr
o tom, zda a do jaké výše bylo neplacení výživného obviněnou trestným
činem. Právní posouzení skutku spáchaného obviněnou jako přečinu
úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku
proto zatím rozhodně nemůže obstát.
Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby s ohledem na zjištěnou
nesprávnost právního posouzení skutku odpovídající uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhověl dovolání
obviněné L. M. a rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1 a § 265l odst.
1 tr. ř. napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně zrušují a Městskému soudu v Brně se přikazuje věc znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální a obsahové
podmínky k podání dovolání a že uplatněné dovolací námitky odpovídají
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přezkoumal proto
podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející
řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud přitom vycházel
z následujících zjištění a právních úvah.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že podle ustanovení § 196 odst. 1 tr.
zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo, byť i z
nedbalosti, neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat
jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Z hlediska subjektivní stránky
může být tento trestný čin tedy spáchán úmyslně (§ 15 tr. zákoníku) ale
i z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku). O nedbalost půjde např. tehdy,
jestliže pachatel ví, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez
přiměřených důvodů spoléhá, že ji plnit nemusí.
Pro úplnost s ohledem na posuzovaný případ je na místě uvést, že
trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku se uplatňuje i vůči rodičům v případě neplacení
příspěvku na úhradu péče poskytované dítěti v pěstounské péči.
Zásadním předpokladem trestnosti osoby, která má povinnost vyživovat
nebo zaopatřovat jiného, pak je, že byla v době, o níž jde, schopna
výživné plnit (shodně rozhodnutí publikovaná pod č. 81/1955 a 33/1960
Sb. rozh. tr.) Soud při úvaze o tom není vázán pravomocným
občanskoprávním rozhodnutím, kterým byla povinné osobě stanovena
vyživovací povinnost v konkrétní výši (viz rozhodnutí publikované pod
č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Při rozhodování o vině totiž soud posuzuje
rozsah vyživovací povinnosti samostatně (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může
proto dospět k jinému závěru, než soudy v občanskoprávním řízení (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004 a
ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011).
Hlediska pro určení výživného, která naopak soudy v trestním řízení
musí vždy respektovat a která mají zásadní význam i při rozhodování o
odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy, jsou obsažena v §
85 a § 96 zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a v § 913 a § 914
občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Lze je shrnout tak, že z
pohledu osoby povinné jsou pro stanovení výše výživného rozhodující
zejména její výdělkové schopnosti, možnosti a majetkové poměry.
V posuzovaném případě Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 2. 7. 2014,
sp. zn. 12 T 73/2014, na straně 3 konstatoval, že k osobě obviněné L.
M. zjistil jen to, že se dlouhodobě zdržuje na neznámé místě a se synem
se vůbec nestýká, dále to, že není evidována jako zemřelá, nepobírá
důchod, není vedena jako uchazečka o zaměstnání a nejsou jí vypláceny
žádné sociální dávky. Z těchto údajů soud prvního stupně dovodil, že
obviněná nezemřela, zná své finanční možnosti a je tedy schopna
poskytovat alespoň minimální výživné ve výši 500 Kč, které jí bylo
stanoveno civilním soudem. Závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu pak
soud prvního stupně v rozsudku stroze odůvodnil tím, že “obviněná si je
vědoma toho, že má syna, který byl svěřen do pěstounské péče, ale po
celou dobu nejeví ani nejmenší zájem o plnění svých povinností vůči
němu. Nekontaktuje příslušné instituce a spoléhá na to, že není znám
její pobyt, takže ani ji nebude nikdo kontaktovat“.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, uvedl k námitkám neprokázaného
rozsahu vyživovací povinnosti obviněné pouze to, že pokud se soudu
prvního stupně k osobě obviněné nepodařilo nic aktuálního zjistit,
správně vyšel z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7.
6. 2012, sp. zn. 22 P 125/2009, který výživné stanovil na 500 Kč
měsíčně (viz strana 2 napadeného usnesení). Otázkou formy zavinění se
odvolací soud vůbec nezabýval.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání
obviněné bylo iniciováno dne 24. 5. 2013 Úřadem práce České republiky
Krajská pobočka v Brně a vzhledem k tomu, že obviněná byla dlouhodobě
neznámého pobytu, bylo po ní vyhlášeno dne 27. 8. 2013 pátrání, které
nebylo úspěšné. Nebyly zjištěny žádné poznatky o jejím současném nebo
minulém pobytu ani jakékoli poznatky o jejích finančních poměrech,
zdravotním stavu a sociálním zázemí. Dne 18. 12. 2013 byla obviněné
ustanovena obhájkyně Mgr. Sandra Podskalská a dne 10. 3. 2014 bylo
zahájeno trestní stíhání obviněné doručením usnesení o sdělení obvinění
ustanovené obhájkyni podle § 303 odst. 1 tr. ř. Syn obviněné R. M. při
svém vytěžení v přípravném řízení uvedl, že žije se svou pěstounkou,
studuje a s matkou není v kontaktu od svých čtyř let, kdy byl svěřen do
pěstounské péče (rok 1999). Policejní orgán dále obstaral opis
pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 6. 2000,
sp. zn. 8 Nc 13/98, ze kterého vyplynulo, že syn obviněné byl svěřen do
pěstounské péče a matce, tedy obviněné, nebylo výživné stanoveno,
protože byla bez pracovního poměru a neměla příjmy ani na hranici
životního minima. Z odůvodnění rozsudku je současně zřejmé, že obviněná
byla osobně přítomna soudnímu jednání a se svěřením syna do péče
pěstounů souhlasila. Citovaný rozsudek byl posléze změněn rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 P 125/2009 tak, že
obviněné L. M. byla stanovena povinnost platit výživné ve výši 500 Kč
měsíčně. Tomuto jednání obviněná už přítomna nebyla a rozsudek jí byl
doručen uložením na poslední evidovanou adresu. Fakticky ho ale nikdy
nepřevzala. V odůvodnění citovaného rozsudku Městský soud v Brně
zdůvodnil změnu vyživovací povinnosti tím, že nezjistil žádnou
objektivně uznatelnou skutečnost, pro kterou by obviněná nemohla konat
alespoň nekvalifikovanou práci a plnit vyživovací povinnost v minimální
výši 500 Kč. Policejní orgán k osobě obviněné dále opatřil od
příslušných státních úřadů zprávy, ze kterých vyplynulo, že obviněná
není evidována jako zemřelá, nepobírá důchod ani žádné sociální dávky,
byla dne 14. 2. 2008 sankčně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání
a konečně, že v minulosti nebyla soudně trestána.
Po podání obžaloby soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 4. 2014, sp.
zn. 12 T 73/2014, rozhodl podle § 305 tr. ř., že řízení bude i nadále
vedeno proti uprchlé, a vydal ve věci trestní příkaz, který doručil
obhájkyni obviněné. Ta proti němu podala včas odpor, takže ve věci bylo
nařízeno hlavní líčení. Současně soud prvního stupně vydal dne 6. 6.
2014 příkaz k zatčení obviněné, který ale nebyl po celou dobu trestního
stíhání realizován. Hlavní líčení proto proběhlo dne 2. 7. 2014 v
nepřítomnosti obviněné, přičemž nad rámec důkazů opatřených v
přípravném řízení další důkazy obstarány a provedeny nebyly. Ani
odvolací soud ve veřejném zasedání, ve kterém projednal odvolání
obviněné, neprovedl doplnění dokazování.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že zásadním hmotně právním
pochybením soudů obou stupňů bylo to, že přesvědčivě nevyřešily, zda
obviněná L. M. byla vůbec schopna dostát své vyživovací povinnosti vůči
synovi R. M. , na což se logicky váže závěr o tom, zda z její strany
šlo o zaviněné neplnění vyživovací povinnosti ve smyslu § 196 odst. 1
tr. ř., za které je trestně odpovědná. Otázku, jak vysoké je výživné,
jehož neplacením měla obviněná spáchat uvedený trestný čin, totiž soudy
obou stupňů posoudily v rozporu se zákonnými hledisky stanovenými v §
85 a § 96 zákona o rodině a ode dne 1. 1. 2014 pak v § 913 a § 914
občanského zákoníku.
Jak již bylo shora Nejvyšším soudem konstatováno, jde o předběžnou
otázku, která je významná pro posouzení viny obviněné, a proto při
jejím posuzování soudy nebyly vázány pravomocným rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 P 125/2009, jímž bylo
rozhodnuto o povinnosti obviněné L. M. platit výživné v částce 500 Kč
měsíčně na účet Úřadu práce ČR Krajské pobočky v Brně. Vyplývá to z
ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním
řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnout, zcela
samostatně. Je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo
jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení sice
takovým rozhodnutím vázány, ale jen pokud nejde o posouzení viny
obviněného, což není posuzovaný případ (shodně viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, a ze dne 31. 8. 2011,
8 Tdo 624/2011).
K otázce, do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem, měly
soudy nižších stupňů, když se rozhodly akceptovat předčasně podanou
obžalobu a nevrátily věc stánímu zástupci k došetření, provést vlastní
dokazování a dospět k samostatnému závěru, při kterém měly vycházet z
rozhodných skutečností, které zde byly v době činu, a řídit se shora
uvedenými zákonnými hledisky (§ 85 a § 86 zákona o rodině nebo od 1. 1.
2014 v § 913 a § 914 občanského zákoníku). Při posuzování schopností a
možností obviněné L. M. ve smyslu výše zmíněných ustanovení jsou totiž
rozhodující její skutečné výdělečné a majetkové poměry, dále její
fyzický stav, celková hodnota jejího majetku a způsob života, resp.
životní úroveň (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
299/06; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č.
158). Rozhodně nelze zodpovědně uzavřít, jak to učinil soud prvního
stupně, že obviněná mohla plnit svou vyživovací povinnost, byť v
minimální výši 500 Kč, jen na základě zjištění, že není evidována jako
zemřelá a sama zná své finanční možnosti.
Zatím obstarané důkazy naopak vypovídají o tom, že obviněná je sociálně
slabou osobou bez jakéhokoli zázemí, která nepobírá žádný důchod ani
sociální dávky a není evidována jako uchazečka o zaměstnání. Co je
zdrojem obživy obviněné, zda má nějaký majetek, jaký je její zdravotní
stav a životní úroveň, zda je schopna vykonávat nějaké zaměstnání
apod., nebylo doposud vůbec objasněno. Přitom teprve na základě souhrnu
všech těchto skutečností bude možné s potřebnou mírou jistoty určit,
zda byla obviněná v posuzované době objektivně i subjektivně schopna
plnit svou vyživovací povinnost vůči synovi R. M.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že uvedené závěry neznamenají
zpochybnění správnosti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6.
2012, sp. zn. 22 P 125/2009, kterým bylo L. M. stanoveno výživné ve
výši 500 Kč měsíčně. Tento rozsudek i nadále zůstává v právní moci, je
exekučním titulem a není nijak dotčen výsledkem tohoto trestního řízení.
Soudy obou stupňů navíc zcela chybně vyhodnotily stávající skutková
zjištění ve vztahu k subjektivním znakům přečinu zanedbání povinné
výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná, že
závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké
formě, je závěrem právním a musí být vždy prokázaný výsledky
dokazování. Musí z nich logicky plynout stejně jako všechny další
okolnosti naplňující znaky trestného činu (viz rozhodnutí publikované
pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivní povahy lze
zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze
kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah
pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem
(srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Právní závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud akceptoval jako
správný, o tom, že obviněná L. M. jednala v přímém úmyslu, je ale v
rozporu se zjištěním, že obviněná byla mimo jakoukoli pochybnost
seznámena jen s výsledkem opatrovnického řízení, kterým byl v roce 2000
syn R. M. svěřen do pěstounské péče, a jí nebylo stanoveno žádné
výživné, a pravděpodobně se nedozvěděla o tom, že v roce 2012 byl tento
rozsudek změněn a byla jí stanovena vyživovací povinnost ve výši 500 Kč
měsíčně. Za tohoto skutkového stavu věci dovozovat na straně obviněné
L. M. zavinění ve formě přímého úmyslu, jehož podstatou je vědomé a
chtěné porušení zájmu chráněného trestním zákonem a to způsobem
uvedeným v zákoně, je v rozporu se zásadou logiky.
Na základě všech shora uvedených právních skutečností i poznatků z
obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů
v projednávané trestní věci učinily závěr o vině obviněné L. M. , aniž
by řádně uvážily všechny rozhodující skutečnosti, k nimž byly povinny
přihlížet. Neřídily se v potřebné míře zákonnými hledisky pro posouzení
trestní odpovědnosti obviněné, zejména dostatečně neměly na paměti, že
o přečin podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen při zaviněném
neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové
vyživovací povinnosti. Soudy nižších stupňů přecenily úvahu o tom, že
obviněná si v období od 1. 1. 2010 do března 2014, kterým je skutek
vymezen, byla vědoma toho, že má syna, který byl svěřen do pěstounské
péče, a vůbec se o jeho osud nezajímala. Tato skutečnost sama o sobě k
vyvození trestní odpovědnosti obviněné za úmyslné zanedbání povinné
výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku rozhodně nepostačuje.
Rozhodnutí obou soudů jsou tedy vadná z důvodu, který je uveden v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že pro absolutní nedostatek
jakýchkoli informací o současném pobytu obviněné L. M. a neobjasnění
zcela základních skutečností rozhodných pro závěr o tom, zda obviněná
byla v době, kterou je skutek vymezen, schopna plnit vyživovací
povinnost vůči svému synovi a v jaké výši, je žádoucí věc projednat
znovu nejprve v přípravném řízení.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud upozorňuje na zákonné podmínky
stanovené v § 302 tr. ř., pro konání řízení proti uprchlému. Trestní
řád v citovaném ustanovení umožňuje výjimečně vést řízení v
nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který
dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, pouze tehdy, pokud
se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.
Ovšem pro vedení řízení proti uprchlému nestačí zjistit, že osoba
podezřelá z trestného činu není dostupná pro orgány činné v trestním
řízení. Především musí být zjištěno to, že uprchla do ciziny nebo se
skrývá, aby se trestnímu stíhání vyhnula. Jinak řečeno, důležitý je
motiv její nedostupnosti pro orgány činné v trestním řízení. Samotná
skutečnost, že policejní orgány neví, kde se dotyčná osoba nachází, pak
ještě neznamená, že má snahu se vyhnout trestnímu stíhání (shodně srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3
Tdo 1498/2008).
Podle obsahu spisu lze soudit, že v posuzované věci bylo řízení proti
uprchlé L. M. vedeno proto, že orgány činné v trestním řízení včetně
soudů obou stupňů měly za to, že se obviněná skrývá na neznámém místě,
aby se vyhnula trestnímu řízení. Pro takový závěr ale nebyly v
přípravném řízení ani v řízení před soudy opatřeny podklady, ze kterých
by bylo zřejmé, že nedosažitelnost obviněné L. M. vychází z její snahy
mařit trestní stíhání, tedy, že se ukrývá na neznámém místě, aby
zabránila projednání věci a vyhnula se hrozícímu trestu. Naopak vše
nasvědčuje tomu, že obviněná je nezávisle na tomto trestním řízení již
dlouhodobě bez domova a sociálního zázemí, není v kontaktu se státními
úřady a nepobírá žádné sociální dávky. Pokud ale nebylo ničím
prokázáno, že motivem popsaného chování obviněné je snaha skrývat se
před orgány činnými v trestním řízení, aby se vyhnula dopadení a
zmařila trestní stíhání, vznikají důvodné pochybnosti o tom, zda řízení
proti uprchlé bylo konáno důvodně.
Nejvyšší soud připomíná, že řízení proti uprchlému je závažným zásahem
do jeho zákonných práv a proto je nezbytné, aby před rozhodnutím o
takovém způsobu řízení byly vyčerpány všechny možnosti a zákonné
nástroje k objasnění otázky, proč obviněnou nelze předvolat nebo
předvést.
Vycházeje ze shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud zrušil
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Po zrušení těchto
rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil
státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V obnoveném přípravném řízení policejní orgány nejprve učiní veškeré
úkony k vypátrání současného pobytu obviněné L. M. a zaměří se na
objasnění otázky, zda tím, že obviněná pobývá na neznámém místě, se
cíleně vyhýbá trestnímu řízení. Teprve bude-li s potřebnou mírou
jistoty zjištěno, že obviněná se skutečně záměrně skrývá před orgány
činnými v trestním řízení, bude možné pokračovat v řízení proti
uprchlé. V opačném případě musí státní zástupce učinit kroky směrem ke
standardnímu způsobu řízení. V obou nastíněných případech ale státní
zástupce dříve, než se znovu rozhodne podat ve věci obžalobu, objasní,
jaké byly výdělkové schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněné v
době, ve které je jí kladeno za vinu zaviněné neplnění vyživovací
povinnosti. Tedy, zda byla schopna vykonávat nějaké zaměstnání, jaký
byl její zdravotní stav, co bylo zdrojem její obživy a jaká byla její
životní úroveň. Až na základě takto doplněného dokazování totiž bude
možné učinit spolehlivý závěr o trestní odpovědnosti obviněné L. M. za
neplnění vyživovací povinnosti vůči synovi R. M. v době od 1. 1. 2012
do března 2014 a současně právně posoudit formu jejího zavinění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání
není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová
|
|
