III. ÚS
2324/17
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka,
soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní
stížnosti M. J. T., zastoupeného JUDr. Lubošem
Nevrklou, Ph.D., advokátem, sídlem Longin Business Center, Na Rybníčku
1329/5, Praha 2 – Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
6 č. j. 12 P 59/2011-1305 ze dne 3. listopadu 2016 a rozsudku Městského
soudu v Praze č. j. 19 Co 91/2017-1393 ze dne 26. dubna 2017, za účasti
Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro
Prahu 6, jako účastníků řízení, D. J. T., A. M. T.,
obou zastoupených Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem
Šilingrovo nám. 3/4, Brno, M. F. T., bez
zastoupení, a J. T., zastoupené prof. Dr.
Alexanderem Bělohlávkem, advokátem, sídlem Havanská 857/20, Praha 7 –
Bubeneč, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 19 Co
91/2017-1393 ze dne 26. 4. 2017, v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok
I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 P 59/2011-1305 ze dne
3. 11. 2016, bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví
zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na svobodnou
volbu povolání zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 91/2017-1393 ze dne
26. 4. 2017 se v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 P 59/2011-1305 ze dne 3. 11. 2016,
ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
I.
Vymezení věci
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku I.
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také „obvodní soud“) č. j.
12 P 59/2011-1305 ze dne 3. 11. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze
(dále také „městský soud“) č. j. 19 Co 91/2017-1393 ze dne 26. 4. 2017
v části, kterou byl výrok I. prvostupňového rozhodnutí potvrzen, neboť
se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst.
2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu obvodního soudu
sp. zn. 12 P 59/2011, stěžovatel se domáhal mimo jiné změny výše
výživného vůči svým třem nezletilým dětem. Výživné bylo původně
stanoveno rozsudkem městského soudu č. j. 19 Co 235/2014-982 ze dne 24.
9. 2014 ve výši 40 000 Kč, 35 000 Kč a 30 000 Kč na jednotlivé děti
(celkem tedy 105 000 Kč). Stěžovatel požadoval jeho snížení na částky 9
000 Kč, 8 000 Kč a 6 000 Kč. Výrokem I. ústavní stížností napadeného
rozsudku obvodního soudu byl stěžovatelův návrh na snížení výživného
zamítnut. Ústavní stížností napadenou částí rozsudku městského soudu č.
j. 19 Co 91/2017-1393 ze dne 26. 4. 2017 byl výrok I. prvostupňového
rozhodnutí potvrzen.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výživné ve stanovené výši
již není schopen platit. S matkou nezletilých se seznámil v USA, kde
uzavřeli v roce 1995 manželství, přičemž do České republiky se
přestěhovali až na žádost matky nezletilých v roce 2004. V roce 2009
bylo manželství rozvedeno a v rámci vypořádání společného jmění manželů
stěžovatel matce nezletilých dětí vyplatil několik desítek milionů
korun. Nadto po dobu 10 let platil sám dětem školné (údajně šlo o
částku takřka 10 milionů Kč), neboť matka tuto svou povinnost neplnila.
4. Jelikož byly děti rozhodnutím soudu svěřeny do péče matky a
stěžovatel údajně i v důsledku jednání přítele matky nezletilých přišel
o zaměstnání, rozhodl se vrátit do USA. Přes podnikatelské aktivity
však jeho příjmy ani zdaleka nedosahují částek, které pobíral dříve.
Aby mohl stanovené výživné platit, je nucen neustále rozprodávat svůj
nemovitý majetek a peníze si půjčovat. Nadto pravidelně hradí náklady
nezletilých spojené s cestováním do Spojených států. Navíc se v USA
znovu oženil a narodila se mu dcera, čímž se jeho výdaje zvýšily.
5. Soudy však přes uvedené skutečnosti odmítly stanovené výživné
snížit. Poukázaly na to, že stěžovatelova životní úroveň je nadále
vysoká, jakož i na to, že své předchozí zaměstnání opustil bez vážného
důvodu. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť sice k ukončení pracovního
poměru došlo dohodou, to ovšem automaticky neznamená, že pracovní poměr
byl ukončen bez vážného důvodu, jak má potvrzovat i stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijaté pod sp.
zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016. Důvodem odchodu ze zaměstnání
byly dle stěžovatele rozpory mezi ním a vedením společnosti, u které
pracoval. K existenci těchto rozporů přitom mělo přispět i vměšování
přítele matky nezletilých. Stěžovatel tuto skutečnost tvrdil, ale soudy
ji odmítly s tím, že ji nijak nepodložil, aniž by však stěžovatele
poučily dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom
i navrhoval důkaz elektronickou komunikací mezi ním a ředitelem
společnosti, pro kterou pracoval.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Usnesením Ústavního soudu č. j. III. ÚS 2324/17-53 ze dne 27. 11.
2017 byl nezletilému D. J. T. a nezletilé A. M. T. ustanoven opatrovník
Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. M. F. T., který byl v řízení
před obecnými soudy taktéž zastoupen opatrovníkem, nabyl v průběhu
řízení o ústavní stížnosti zletilosti, opatrovník mu tak ustanoven
nebyl.
7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k
vyjádření k ústavní stížnosti.
8. Obvodní soud se nevyjádřil.
9. Městský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
10. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí ve svém vyjádření z pozice
opatrovníka uvedl, že se zastoupenými provedl za účasti právničky a
psycholožky rozhovor prostřednictvím služby Skype, v němž vysvětlil
okolnosti řízení a nabídl jim možnost se k věci vyjádřit. Děti však
žádné vyjádření učinit nechtěly.
11. Dle opatrovníka je vztah rodičů vysoce konfliktní a jakékoli
neshody jsou řešeny prostřednictvím soudů. Úřad pro mezinárodněprávní
ochranu dětí proto oběma rodičům připomíná, že rodičovský konflikt se
nedá vyhrát, neboť děti zůstanou vždy mezi poraženými. Oba rodiče jsou
odpovědni stejnou měrou za to, jaké vzorce chování si děti ponesou do
dalšího života. Je zřejmé, že děti nebyly před konfliktem nijak
uchráněny. Ochrana dítěte před konfliktem rodičů a vzájemný respekt
jsou přitom hodnotnější než nadstandardní finanční komfort.
12. Specifikem případu je dle opatrovníka charakter poskytovaného
výživného, neboť při výpadku jeho plné výše od stěžovatele nebude
ohroženo existenční minimum dětí. Jde tedy o posouzení legitimního
očekávání o zajištění životní úrovně dětí, jejichž oba rodiče měli
nadstandardní majetkové poměry, nikoli o dorovnání příjmového deficitu
jednoho z rodičů. Tato otázka doposud není judikaturou uceleně
zodpovězena.
13. Opatrovník je toho názoru, že výživné 105 000 Kč nebylo s ohledem
na dřívější příjmy stěžovatele nepřiměřeně vysoké. Některé výdaje
nezletilých sice mohou být považovány za nadstandardní, nicméně v
poměru k majetkové situaci rodičů nebyly přemrštěné. Opatrovník však
poukazuje na změnu v příjmech stěžovatele a souhlasí s ním v námitce,
že soudy v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu neopřely své úvahy o
výdělkovém potenciálu otce o aktuální situaci, ale o dříve dosahované
příjmy.
14. V souvislosti se změnou poměrů opatrovník poukazuje na závěry
soudů, podle kterých byla změna bydliště stěžovatele jeho volbou, jejíž
následky musí nést sám, neboť se přestěhoval, ač děti setrvaly v jiném
státě, do kterého se předtím rodina přestěhovala na základě souhlasu
obou rodičů. Opatrovník upozorňuje, že stěžovatel je státním
příslušníkem USA, je to země, v níž měly děti v plánu v budoucnu
studovat a kde se nachází část jejich kulturních kořenů i širší rodina.
Opatrovník si klade otázku, zda je spravedlivé, aby při rozpadu
manželství a ztrátě zaměstnání byl návrat cizího státního příslušníka
do země původu považován za svévolný krok a stěžovatel byl za tuto
životní volbu v podstatě penalizován.
15. Opatrovník připomíná i to, že stěžovateli přibyla nová vyživovací
povinnost v nově uzavřeném manželství a vůči nedávno narozené dceři. Z
napadených rozhodnutí není údajně přezkoumatelné, proč soudy tyto
skutečnosti nezohlednily. Opatrovník má též za to, že náklady na
kontakt s dětmi lze považovat za odůvodněné výdaje a při úvaze o
majetkových poměrech by měly být zohledněny.
16. Proto opatrovník shledává ústavní stížnost důvodnou. Podle
opatrovníka není v souladu s ústavními principy, aby rodič plnil
vyživovací povinnost nad rámec svých možností jen s ohledem na svou
minulost. Argumentace soudů mohla mít opodstatnění bezprostředně po
ukončení pracovního poměru stěžovatele, kdy sám připustil, že očekávání
stran jeho budoucích příjmů byla jiná. S ohledem na plynutí času se
však již dle názoru opatrovníka měly soudy podrobněji zabývat skutečným
potenciálem povinného, jeho výdaji a zvýšeným počtem vyživovacích
povinností, jakož i změnou bydliště. Mechanické setrvání na tom, že
stěžovatel dobrovolně opustil dobře placenou pozici, a proto nyní musí
dosahovat stejných příjmů, aniž by bylo zjišťováno, zda jich objektivně
dosahovat lze, je dle opatrovníka nepřijatelné.
17. Nelze údajně bez dalšího přijmout ani premisu, že pokud má rodič
další majetek, který ve svém souhrnu teoreticky postačuje k úhradě
výživného, je tím soud zbaven povinnosti zkoumat potřeby, náklady a
reálné možnosti rodiče. V dané věci nejde o povinného, který by
vyživovací povinnost neplnil. Naopak stěžovatel dlouhodobě platil např.
celé školné, a byť jsou jeho tvrzení, že by matka měla náklady na
školné zpětně uhradit, nepřípadná, jeho platební morálka a dosavadní
přístup k hrazení výživného by dle opatrovníka měly mít svou váhu.
18. Účelem § 913 odst. 2 občanského zákoníku je dle opatrovníka
předcházení situacím, kdy povinný podhodnocuje svoji životní situaci,
případně nevyvíjí dostatečnou aktivitu k tomu, aby své nezletilé dítě
zajistil. Potencialita příjmů totiž de facto znamená, že povinný může v
daných objektivních podmínkách dosahovat vyšších příjmů. Pokud je po
něm požadováno, aby zpeněžil svůj majetek, protože může dosahovat
vyšších příjmů, měla by tato výchozí premisa podle opatrovníka mít
oporu v provedeném dokazování. Sdělení povinnému je v této situaci
takové, že má opětovně zahájit lépe výdělečnou činnost. I pokud však
stěžovatel opustí své podnikání, není dle opatrovníka spravedlivé, aby
po něm byl požadován návrat do pracovního poměru na území České
republiky, respektive tento výchozí stav brát za neomezeně platný.
19. Opatrovník nepředjímá, zda by doplnění dokazování obecnými soudy
ovlivnilo výsledek řízení. Nicméně neodůvodněné odchýlení od stanoviska
Nejvyššího soudu a nedostatečné odůvodnění postupu při aplikaci
hmotného práva jsou natolik zásadním nedostatkem v přezkoumatelnosti
napadených rozhodnutí, že zakládají porušení práva na spravedlivý
proces. Proto opatrovník navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
20. Prostřednictvím obvodního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila i
Městská část Praha 6 - Úřad městské části Praha 6, tedy kolizní
opatrovník nezletilých v řízení před obecnými soudy, který se ztotožnil
se závěry napadených rozhodnutí. K tomuto vyjádření Ústavní soud
poznamenává, že řízení o ústavní stížnosti je samostatným řízením, na
které se ustanovení kolizního opatrovníka pro řízení před obecnými
soudy nevztahuje. Kolizním opatrovníkem nezletilých v řízení o této
ústavní stížnosti je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Podání
Úřadu městské části Praha 6 mohlo být posouzeno jako tzv. „amicus
curiae brief“; krom ztotožnění se s argumentací obecných
soudů nicméně neobsahuje žádnou argumentaci či skutečnosti, které by
mohl Ústavní soud vzít při rozhodování na zřetel.
21. Své vyjádření zaslal Ústavnímu soudu také M. F. T. (zletilý syn),
který uvedl, že stěžovatel opravdu tak vysoké výživné již platit
nemůže. K tomuto vyjádření však Ústavní soud nepřihlížel, neboť přes
poučení, které se vedlejšímu účastníkovi dostalo, nebyl zastoupen
advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
22. Matka nezletilých J. T. (vedlejší účastnice) adresovala své
vyjádření k ústavní stížnosti, sepsané advokátem prof. Bělohlávkem,
obvodnímu soudu (který ji k podání vyjádření sám od sebe vyzval).
Navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, neboť
stěžovatel pouze pokračuje v argumentaci uplatněné v řízení před
obecnými soudy.
23. Vedlejší účastnice dále uvádí, že hradí náklady spojené s potřebami
dětí ve výši minimálně dvojnásobné oproti výživnému, které platí
stěžovatel. Dětem pak poskytuje i osobní péči. Výživné od stěžovatele
údajně odpovídá zhruba dvěma třetinám školného, které se přitom
zvyšuje, aniž by to soudy zohlednily.
24. K průběhu řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice podotýká,
že stěžovateli byl k uplatnění práv poskytován nadměrný prostor. Soudy
se zabývaly všemi jeho tvrzeními a důkazy, přičemž si není vědoma, že
by navrhoval důkaz elektronickou komunikací mezi ním a zaměstnavatelem.
Podle vedlejší účastnice by ostatně uplatnění takového důkazu až v
průběhu odvolacího řízení bylo v rozporu se zásadou rovnosti zbraní,
jelikož schovávání argumentů a důkazů stěžovatelem na poslední chvíli
by ji postavilo do nevýhodného postavení. Ve spise každopádně není
obsaženo nic, z čeho by bylo možno dovozovat vliv jejího přítele na
ukončení stěžovatelova pracovního poměru.
25. Stran majetkové situace stěžovatele vedlejší účastnice poukazuje na
to, že je potřeba zohlednit i celkový majetek a životní úroveň
stěžovatele, která se nijak nezměnila. Stěžovatel získal značné
prostředky z prodeje nemovitostí a dobrou finanční situaci potvrzuje i
nákup nového auta či domu.
26. Vedlejší účastnice má dále za to, že stěžovatel závěry stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn
204/2012 dezinterpretuje. Povinnost zohlednit důvody dohody o ukončení
pracovního poměru se údajně vztahují na situaci, kdy jsou tyto důvody
nezávislé na vůli zaměstnance, nikoli však na případy, kdy se
zaměstnanec vlastní vinou dostane do sporu se zaměstnavatelem. Dle
vedlejší účastnice spory stěžovatele se zaměstnavatelem souvisely s
tím, že stěžovatel začal podnikat, čemuž se věnoval na úkor pracovních
povinností.
27. Vlastní příjmy nepovažuje vedlejší účastnice za významné. Rodič se
své vyživovací povinnosti vůči dětem nemůže zprostit tvrzením, že ji
může v plném rozsahu plnit druhý rodič. Konečně, pokud jde o novou
vyživovací povinnost stěžovatele, dle vedlejší účastnice ji soudy
zohlednily. Jelikož výživné stanovené soudem představuje jen zlomek
jeho majetku, soudy správně dovodily, že stěžovateli nadále zbývají
dostatečné prostředky na plnění závazků vůči stávající rodině.
28. Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné
replice, v níž uvedl, že ústavní stížnost podal kvůli svízelné finanční
situaci, dokonce byl nucen prodat svůj dům a nemá již žádný další
majetek, který by mohl prodat a prostředky využít na hrazení výživného.
Vzhledem k tomu, že si nemůže dovolit platit výživné ve stanovené výši,
že matka nezletilých má prostředky k úhradě školného a že v minulosti
nezletilé zkrátila o 5 000 000 Kč (tím, že školné platil sám stěžovatel
nad rámec výživného matce nezletilých), považuje návrh na snížení
výživného za oprávněný.
29. Stěžovatel požaduje, aby prostředky vyplacené matce při vypořádání
společného jmění manželů byly dle § 914 občanského zákoníku zohledněny
v jejích majetkových poměrech. Stejně jako dříve, když si to nemohla
dovolit, neplatila školné vedlejší účastnice, je údajně spravedlivé,
aby je v podobné situaci nehradil stěžovatel; i tak by jím placené
výživné odpovídalo mnohonásobku v praxi ukládaného výživného.
Stěžovatel namítá, že životní úroveň vedlejší účastnice je daleko vyšší
než jeho životní úroveň. Nadto nejstarší syn již na The International
School of Prague nestuduje, což potřebné výdaje značně snižuje.
30. V další části repliky stěžovatel vysvětluje, proč se nezúčastnil
setkání s mediátorem, vysvětluje své výdaje a investice, podezřívá
vedlejší účastnici ze spáchání trestného činu zkrácení daně, tvrdí, že
opakovaně zmařila styk dětí se stěžovatelem, a upozorňuje, že je již se
svým partnerem zasnoubená, což má potvrzovat, že tento vztah ovlivňuje
její majetkové poměry.
31. V dodatečné replice k vyjádření opatrovníka stěžovatel opakuje, že
soudy neobjasnily důvody, pro které se vzdal dřívějšího zaměstnání
podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku. Zdůrazňuje také, že jeho
finanční situace je horší, než jak ji popisuje opatrovník. Konečně,
stěžovatel znovu rozebírá, proč by prostředky, které v minulosti
vynahradil na školném, měly být zohledněny v poměrech matky.
32. Dne 22. 3. 2018 zaslala vedlejší účastnice Ústavnímu soudu reakci
na vyjádření opatrovníka i na první repliku stěžovatele. K replice
stěžovatele vedlejší účastnice poznamenala, že do řízení nepřináší nic
nového. Oproti replice vysvětluje, že nejstarší syn sice na střední
škole už nestuduje, ovšem vzrostly mu jiné náklady, které vedlejší
účastnice bez pomoci stěžovatele hradí. Vedlejší účastnice dále
argumentuje, že procesní práva stěžovatele nebyla v řízení v žádném
případě porušena.
33. K vyjádření opatrovníka vedlejší účastnice uvádí, že se v něm
opatrovník věnoval otázce výše výživného, byť její posouzení Ústavnímu
soudu nepřísluší. Matka nezletilých se neztotožňuje ani s možným apelem
opatrovníka na smírné řešení sporu se stěžovatelem, neboť ani rezignace
na vlastní práva není pro děti vhodným vzorem. Vedlejší účastnice navíc
tuší, že dalším ustupováním by vyřešení situace nedosáhla.
34. K vlastní finanční situaci poznamenává, že její prostředky
pocházejí z vypořádání společného jmění, příjmy k placení oprávněných
potřeb dětí nemá. Přesto na děti oproti stěžovateli vynakládá
dvojnásobné výdaje, nemluvě o osobní péči. Stěžovatel sice opakovaně
namítá, že je na tom finančně špatně, nicméně na jeho životní úrovni se
to nikterak neprojevilo, k čemuž matka nezletilých dokládá seznam jeho
nedávných výdajů. Vedlejší účastnice nesouhlasí s opatrovníkem, že by
byl stěžovatel jakkoli penalizován za to, že se vrátil do USA, postup
soudů byl v tomto směru údajně v souladu se stanoviskem
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn
204/2012.
35. Matka nezletilých interpretuje napadená rozhodnutí od opatrovníka
odlišně – soudy údajně nevycházely ze stěžovatelových dřívějších
příjmů, nýbrž tyto příjmy pouze považovaly za odpovídající jeho
potenciálu. Obvodní soud se přitom celkovou majetkovou situací údajně
dostatečně zabýval, a nelze tak mít za to, že by byly určující pouze
stěžovatelovy dřívější příjmy. Stěžovatel investuje do své společnosti
vysoké částky a výživné představuje ve skutečnosti jen zlomek vzhledem
k hodnotě jeho majetku. Dle vedlejší účastnice nemá závěr opatrovníka,
podle něhož pokud je zjištěno, že rodič povinný k úhradě výživného
disponuje dostatečným majetkem k úhradě výživného, je i za těchto
okolností nezbytné dále zkoumat příjmový potenciál daného rodiče,
podklad v právní úpravě. Konečně vedlejší účastnice poukazuje na to, že
stěžovatel se opakovaně zpožďuje s platbou výživného.
36. Vyjádření vedlejší účastnice ze dne 22. 3. 2018 ani dodatečnou
repliku stěžovatele již Ústavní soud k opakovaným reakcím účastníkům
řízení s ohledem na zásadu ekonomie řízení nerozesílal (na což byl
stěžovatel dopředu upozorněn), neboť účastníci i vedlejší účastníci
měli dostatečný prostor k předestření všech případných námitek a
argumentů a v opakovaných podáních již nepřinášeli nic, s čím by
Ústavní soud nebyl obeznámen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
37. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou
splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas
a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou
oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen advokátem a vyčerpal všechny
procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje;
ústavní stížnost proto byla – v části směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu – shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu a contrario).
38. Navrhuje-li vedlejší účastnice, aby ústavní stížnost byla jako
celek odmítnuta pro nepřípustnost, činí tak na základě hledisek
významných pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, nikoli její
přípustnosti. Tvrzení, že stěžovatel argumentuje shodně jako v řízení
před obecnými soudy, resp. že posuzovaná ústavní stížnost představuje
pouhý nesouhlas se závěry soudů bez ústavní roviny, nemůže zásadně vést
k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel předestřel své
výtky vůči obecným soudům a uvedl, která jeho ústavně zaručená práva
měla být porušena. To, zda jsou tyto námitky opodstatněné, posuzuje
Ústavní soud ve fázi meritorního přezkumu (resp. přezkumu
kvazimeritorního, dojde-li k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní
stížnosti), nikoli ve fázi posouzení přípustnosti, která v řízení o
ústavní stížnosti meritornímu i kvazimeritornímu přezkumu zásadně
předchází. Ostatně pokud by stěžovatel vůbec netvrdil, že byla porušena
jeho ústavně zaručená práva (tak tomu ovšem není), bylo by to významné
spíše při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní
stížnosti, tedy zda by neměla být odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c)
zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
39. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci nebylo třeba nařizovat ústní
jednání, neboť v tomto směru byla plně postačující četná písemná
vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud
ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez jeho konání.
IV.
Vlastní posouzení
40. Ústavní stížnost je důvodná.
41. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal snížení
výživného s tím, že došlo ke změně jeho finanční situace, neboť opustil
předchozí zaměstnání a nynější příjmy jeho dřívějších příjmů
nedosahují, aniž by nadále šlo o přechodný stav. Soudy ale vyšly z
příjmů, kterých stěžovatel dosahoval před změnou zaměstnání.
42. Dle § 910 odst. 1 občanského zákoníku mají předci a potomci
vzájemnou vyživovací povinnost. Jde o zákonné zakotvení rodinné
solidarity dle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, jakož i o provedení čl. 27
Úmluvy o právech dítěte. Dle čl. 27 odst. 1 smluvní strany uznávají
právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný,
duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj. Čl. 27 odst. 2 pak
stanoví, že rodiče nesou v rámci svých schopností a finančních možností
základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro
rozvoj dítěte.
43. Vyživovací povinnost je dána ex lege, obvyklým
způsobem plnění je stav, kdy dítě žije ve společné domácnosti rodičů a
výživné je plněno v naturální formě (stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012). Soud ke
stanovení konkrétní výše výživného přistupuje jen v případech
potenciálního ohrožení oprávněného dítěte – nežijí-li rodiče spolu, při
jejich rozvodu, případně pokud některý z rodičů svou vyživovací
povinnost neplní. Smyslem je tedy zajistit dítěti srovnatelné podmínky
s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o ně starali
(nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015). Jak
proto uvedl v citovaném stanovisku Nejvyšší soud, i poté, co již rodiče
nežijí ve společné domácnosti, trvá jejich vyživovací povinnost k
dítěti zásadně ve stejném rozsahu jako dosud.
44. Pro případ, že výživné musí být stanoveno soudem, vyjmenovává
zákonodárce v § 913 a násl. občanského zákoníku hlediska rozhodná pro
jeho výši. Podle § 913 odst. 1 jsou pro určení rozsahu výživného
rozhodné odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného, jakož i
schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle věty první §
913 odst. 2 občanského zákoníku je při hodnocení schopností, možností a
majetkových poměrů povinného třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal
bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti
nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená
majetková rizika. Podle věty druhé téhož paragrafu je třeba přihlédnout
k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak
činí, popřípadě i k péči o společnou domácnost. Podle § 915 odst. 1
občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s
životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku
odůvodněných potřeb dítěte.
45. Zákonodárce tudíž nestanoví striktní způsob výpočtu výživného.
Místo toho mají soudy v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem
uvedená kritéria a výživné určit ve výši odpovídající jim, jakož i
smyslu a účelu výživného, jak je popsán výše (srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013).
46. Výchozí úvahou při určení výše výživného soudem tak je, aby nastalá
rodinná situace – v jejímž důsledku je nutno ke stanovení výživného
přistoupit – dítě finančně zasáhla v co nejmenší míře. V prvé řadě tedy
musejí být zajištěny jeho odůvodněné potřeby, a to v míře odpovídající
majetkovým poměrům povinného. Nadto, stejně jako se dítě podílí na
životní úrovni rodičů před rozvodem či jinou situací vedoucí k nutnosti
stanovit výživné soudně, má právo podílet se na ní i v době, kdy již s
některým z rodičů společnou domácnost nesdílí (§ 915 občanského
zákoníku).
47. Cílem stanovení výživného na druhou stranu nemá být
„zakonzervování“ životní úrovně dítěte, ať je jakákoli, bez ohledu na
životní situaci povinných. I životní úroveň společně žijící rodiny je
proměnlivá a závislá typicky na zaměstnání rodičů. Pokud se rodiče
nerozvedou a nadále o děti společně pečují, je v zásadě zcela na jejich
uvážení, jak výnosnou práci budou vykonávat, a to bez ohledu na to, že
rodina v důsledku jejich rozhodnutí třeba musí žít skromněji. Důležité
je pouze to, zda jsou schopni plnit svou zákonnou vyživovací povinnost.
Nejinak by tomu mělo být v případě, kdy je výši výživného potřeba určit
soudně.
48. Zajištění oprávněných potřeb dítěte zůstává na druhou stranu i po
rozvodu základní povinností obou rodičů, k čemuž musí nadále vynaložit
veškeré úsilí, a to i na úkor svých ryze vlastních zájmů. Není možné,
aby rodič, který nemá dítě v osobní péči, žil vlastní život zcela bez
ohledu na rodičovské povinnosti. I proto zákon při stanovení výživného
umožňuje přihlédnout nejen ke stávající majetkové situaci rodiče, ale i
k jeho majetkové potencialitě a v této souvislosti i k důvodům, pro
které opustil výhodné zaměstnání. Smyslem je ochrana dítěte a zamezení
situacím, kdy by veškerá zodpovědnost za děti byla přenášena na toho
rodiče, jemuž byly svěřeny do péče. Opět se vychází z toho, že stejně
jako musí rodič plnit svou vyživovací povinnost, pokud o dítě pečuje ve
společné domácnosti, musí ji plnit i po rozvodu, byť jinou formou.
49. Kritérium majetkové potenciality tedy nemá být uplatňováno
mechanicky tak, že výše výživného se má odvíjet vždy od toho, kolik by
rodič potenciálně mohl pobírat při plném využití svých možností a
schopností. Nic takového ostatně z litery zákona ani nevyplývá. Soudy
mají prvotně vycházet z odůvodněných potřeb oprávněných a majetkových
poměrů povinných (při vědomí přednostní aplikace § 915 občanského
zákoníku). V případě, že by současné majetkové poměry povinného byly s
ohledem na potřeby oprávněného nedostatečné, zkoumají, zda je v
možnostech povinného svou majetkovou situaci zlepšit, aby mohly být
odůvodněné potřeby oprávněných zajištěny. V souvislosti s tím pak soudy
dle § 913 odst. 2 občanského zákoníku zkoumají právě i to, zda se
povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či jiných
příjmů, případně majetku. Stejně tak může být toto ustanovení užito
tehdy, pokud nebude majetková situace povinného zjistitelná, případně
bude zřejmé, že se povinný práci vyhýbá (či se zbavuje se majetku) s
úmyslem výživné snížit (srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
511/05 ze dne 16. 3. 2006). Zejména v těchto situacích může jít
povinnému rodiči „k tíži“, že opustil výhodnější zaměstnání bez vážného
důvodu. Je tomu tak proto, že rodič nese za zabezpečení nezbytných
životních podmínek svého dítěte základní odpovědnost, čemuž musí svůj
život patřičně přizpůsobit. Nemá však povinnost zajistit, aby u dítěte
nikdy nedošlo ke snížení vysoce nadprůměrné životní úrovně.
50. Mohou nastat situace, kdy je rodič po rozvodu schopen a ochoten
přispívat na své děti třeba i v nadprůměrné výši, již ale nemá
prostředky k placení výživného v takové (velmi vysoce nadprůměrné)
výši, jako tomu bylo dříve, a to právě např. z důvodu změny zaměstnání.
Zde se smysl trvání na tom, aby nadále platil výživné v astronomických
částkách jen proto, že je potenciálně schopen dosahovat jim
odpovídajících příjmů, vytrácí. Naopak tím může docházet k paradoxní
situaci, jdoucí proti smyslu soudem stanoveného výživného, kdy bude z
čistě materiálního hlediska pro dítě výhodnější, pokud by jeho rodiče
spolu nežili (na což v jiné souvislosti Ústavní soud upozorňoval již v
nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015), neboť v takovém
případě bude soud rodiče nutit udržovat dosažený životní standard, což
by za běžných okolností nepřipadalo do úvahy. Založí-li navíc povinný
novou rodinu, může být soudem nucen platit na děti z předchozího
manželství výživné v částkách, které stávající rodině nebude schopen
poskytnout, přičemž tento rozdíl by nemusel být dostatečně kompenzován
ani osobní péčí.
51. V nyní posuzované věci soudy v souladu s výše popsanými principy
nepostupovaly, zejména nebyl kladen dostatečný důraz na současné
majetkové poměry stěžovatele, ačkoli stěžovatel zaznamenal razantní
pokles v příjmech, a naopak mu vznikly dodatečné náklady spojené se
založením rodiny a návštěvami dětí. Místo toho soudy poukázaly na
stěžovatelovy dřívější majetkové poměry s tím, že si jejich zhoršení
způsobil sám – zaměstnání opustil bez vážného důvodu a odstěhování do
USA bylo jeho svobodnou volbou. Obvodní soud se sice zabýval i
současnými poměry, ovšem stěžovatelovy protiargumenty následně městský
soud odmítl s tím, že se stěžovatel dřívějšího zaměstnání a příjmů z
něj plynoucích vzdal dobrovolně, ač vědom si svého věku a rizik
podnikání. Takový postup ale nebyl správný. Jak již bylo řečeno v bodu
49 tohoto nálezu, současná majetková situace ve spojení s potřebami
oprávněných musí být brána jako hledisko primární, především za
situace, kdy je stěžovatel nadále schopen platit na své děti výživné v
nadprůměrné výši.
52. I kdyby přitom byly dány výše uváděné důvody k tomu, aby se při
stanovení výživného vycházelo z příjmů, kterých by potenciálně
stěžovatel mohl dosahovat, byť jich nyní nedosahuje, neznamená to, že
se za tyto potenciální příjmy budou automaticky považovat příjmy,
kterých stěžovatel dosahoval v minulosti, tím spíš pokud nyní žije v
jiné zemi. Dle již několikrát citovaného stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 totiž při
určení výše potenciálního příjmu soud nevychází z vyššího příjmu,
kterého povinný dříve dosahoval, ale z příjmu, kterého by s ohledem na
své skutečné schopnosti a možnosti na rozumně regionálně určeném trhu
práce mohl dosahovat, což platí i pro rodiče žijící v zahraničí.
53. K argumentům stěžovatele soudy uvedly, že návrat do USA byla jeho
volba. To je sice pravda, nicméně dle názoru Ústavního soudu za daného
skutkového stavu přesto nebyl dán důvod, aby změna v poměrech
odvíjející se od změny bydliště nebyla zohledněna. Jakkoli se
stěžovatel s vedlejší účastnicí a dětmi usídlil v České republice
dobrovolně, je stále státním příslušníkem Spojených států amerických,
ke kterým má ostatně určitou vazbu celá rodina. Po rozpadu manželství a
za situace, kdy jsou děti v péči matky, se Ústavnímu soudu jeví
logické, že se stěžovatel vrátil do rodné země (což ostatně může být
relevantní i ohledně vážnosti důvodu opuštění zaměstnání dle § 913
odst. 2 občanského zákoníku, pakliže by stěžovatelův návrat s opuštěním
zaměstnání souvisel). Zjevně nejde o snahu vyhýbat se rodičovským
povinnostem, a to tím spíše, pokud mají děti údajně v plánu v USA v
budoucnu studovat. Promítl-li se proto nárůst nákladů spojených s
návštěvou dětí do jeho majetkových poměrů, měly by to soudy zohlednit.
To stejné pak platí i o nákladech souvisejících s vyživovací povinností
k nedávno narozené dceři.
54. Vším právě uvedeným, tedy nerespektováním stanoviska Nejvyššího
soudu, aplikováním zákona ve zjevném rozporu s jeho smyslem a účelem a
nikoli řádným vypořádáním se změnou stěžovatelovy životní situace
(snížený příjem, život v USA, nová vyživovací povinnost), porušily
soudy právo stěžovatele na řádný proces zaručené čl. 36 odst. 1
Listiny. Porušeno pak bylo i jeho právo na ochranu vlastnického práva
zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož bylo nepřiměřeně zasaženo do
stěžovatelovy majetkové sféry (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 1764/16 ze dne 3. 11. 2016).
55. Konečně, Ústavní soud v postupu soudů shledává i porušení
stěžovatelova práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1
Listiny. Vycházejí-li totiž soudy při určení výše výživného ze
skutečnosti, že se povinný vzdal výhodného zaměstnání bez vážného
důvodu, a stanoví výživné ve výši neodpovídající jeho současnému
příjmu, je tím možnost dotyčného rodiče svobodně si zvolit povolání
omezena (ač nepřímo), neboť takový postup s vysokou pravděpodobností
povede k tomu, že se bude muset ke své dřívější práci či k práci
obdobné vrátit, aby byl výživné schopen hradit.
56. Zákon (§ 913 občanského zákoníku) sice takový postup umožňuje
(srov. čl. 41 odst. 1 Listiny), soudy by nicméně měly mít na paměti, že
jeho aplikací může být do práva dle čl. 26 odst. 1 Listiny zasaženo.
Stanovit výživné na základě příjmů, kterých povinný nedosahuje, by
proto měly v případech, kdy to skutečně smysl a účel výživného
vyžaduje, kdy je legitimní po povinném požadovat, aby si našel lepší
zaměstnání (v posuzované věci zaměstnání s příjmem takřka půl milionu
korun čistého měsíčně). Jinými slovy, soudy musejí zkoumat, zda a které
výdaje oprávněných jsou natolik důležité (přičemž nepůjde o každý
výdaj, na který si děti zkrátka jen zvykly), aby bylo ospravedlnitelné
stěžovatele jakožto povinného nutit i ke změně zaměstnání, jen aby na
ně mohl přispívat. Ve výkonu práva dle čl. 26 odst. 1 Listiny by přitom
neměl být omezován jen proto, aby si oprávnění zachovali značně
nadstandardní životní úroveň, které dosahovali díky dřívějším příjmům
stěžovatele (kdy např. podle vyjádření matky utratí každé ze tří dětí 3
000 Kč měsíčně jen za telefonní služby a takřka 500 Kč denně za jídlo
nad rámec školních obědů).
57. Ústavní soud netvrdí, že v dalším řízení je stanovení nižšího
výživného nevyhnutelné. Východiskem pro určení jeho výše by však mělo
být primárně dosažení spravedlivé rovnováhy mezi odůvodněnými potřebami
oprávněných a současnými majetkovými poměry stěžovatele, jakož i
přednostní požadavek shodné životní úrovně dle § 915 občanského
zákoníku. Z příjmů, kterých stěžovatel nedosahuje, by soudy měly vyjít
podpůrně za podmínek v tomto nálezu uvedených, přičemž ale v takovém
případě musejí respektovat i závěry stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012, přičemž
nelze vyloučit, že stěžovatelův majetek bude i bez zohlednění
dřívějších příjmů současné výši výživného odpovídat. To ovšem Ústavní
soud nemůže nyní posoudit, neboť v napadených rozhodnutích bylo výživné
určeno i s ohledem na stěžovatelovy dřívější příjmy. Za neopodstatněnou
naopak Ústavní soud v této souvislosti považuje stěžovatelovu
argumentaci dřívějším placením celého školného. Má-li tato skutečnost
znamenat, že matce vznikl dluh na výživném pro děti, nijak z ní neplyne
porušení základních práv stěžovatele. Tvrdí-li stěžovatel, že se
hrazení školného promítlo do majetkových poměrů matky nezletilých, je z
napadených rozhodnutí patrné, že soudy se její majetkovou situací
komplexně zabývaly.
58. Ústavní soud zdůrazňuje, jak již učinil v bodu 48 tohoto nálezu, že
zajištění oprávněných potřeb dítěte zůstává bez ohledu na rodinný stav
základní povinností obou rodičů. Tento nález řešil specifickou situaci,
kdy tvrzená změna v majetkových poměrech jednoho z rodičů neovlivnila
jeho schopnost platit výživné v nadprůměrných částkách (přičemž jde jen
o to, nakolik nadprůměrné tyto částky budou).
V.
Závěr
59. S ohledem na výše uvedené zjištění, že částí rozsudku městského
soudu č. j. 19 Co 91/2017-1393 ze dne 26. 4. 2017, kterou byl potvrzen
výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 P 59/2011-1305
ze dne 3. 11. 2016, byla porušena základní práva stěžovatele zaručená
čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané
ústavní stížnosti z části vyhověl a toto rozhodnutí v napadeném rozsahu
podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
60. Při vědomí toho, že právní názor Ústavního soudu vyjádřený v tomto
nálezu nevylučuje (zároveň však nutně nepředpokládá), že věc bude moci
být rozhodnuta v odvolacím řízení, aniž by bylo nutno prvostupňové
rozhodnutí rušit, přistoupil Ústavní soud s ohledem na zásadu
efektivity řízení a minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů
pouze ke zrušení relevantní části rozsudku odvolacího soudu. Zrušením
části rozsudku městského soudu se stěžovateli otevírá prostor k ochraně
práv v rámci soustavy soudů. Ústavní stížnost v části mířící proti
výroku I. rozsudku obvodního soudu č. j. 12 P 59/2011-1305 ze dne 3.
11. 2016 proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o
Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.
V Brně dne 18. dubna 2018
Jiří Zemánek
předseda senátu
|
|