IV. ÚS
650/15
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka
(soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve
věci
stěžovatele PharmDr. V. M., zastoupeného JUDr.
Miroslavem Nyplem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co
289/2014 – 501 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10.
3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413,
t a k t o :
I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co 289/2014 – 501 a rozsudkem Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 bylo
porušeno základní právo stěžovatele jako rodiče na výchovu jeho dětí
zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j.
20 Co 289/2014 – 501 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byla dne 4. 3. 2015 doručena ústavní stížnost dle §
72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), kterou se stěžovatel
domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání
po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje
veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Okresní soud v Hradci Králové rozhodl svým rozsudkem ze dne 10. 3.
2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 o svěření nezletilého syna
stěžovatele od 1. 4. 2014 a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do
střídavé výchovy rodičů s tím, že každý sudý týden v roce bude
nezletilý v péči matky a každý lichý týden v roce bude v péči otce. O
vyživovací povinnosti rodičů rozhodl okresní soud tak, že otci uložil
povinnost přispívat na výživu pro nezletilého V. od 1. 7. 2008 částkou
150.000,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 částkou 200.000,- Kč
měsíčně a od 1. 4. 2014 do budoucna a pro dobu po rozvodu manželství
částkou 100.000,- Kč měsíčně. Částka 30.000,- Kč měsíčně je splatná k
rukám matky nezletilého a částka 70.000,- Kč měsíčně je splatná na účet
nezletilého V. Současně soud uložil matce nezletilého povinnost
přispívat na výživu nezletilého od 1. 4. 2014 částkou 15.000,- Kč
měsíčně a od rozvodu manželství rodičů částkou 5.000,- Kč měsíčně s
tím, že výživné je splatné k rukám otce. Protože o výživném placeném
otcem pro nezletilého V.a bylo rozhodnuto zpětně, vypočetl okresní soud
i dluh na výživném za období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2014. Tento dluh
na výživném celkem v částce 10.160.000,- Kč uložil okresní soud otci
zaplatit ve dvou splátkách tak, že první splátka ve výši 2.160.000,- Kč
je splatná do jednoho měsíce po právní moci rozsudku k rukám matky a
druhá splátka 8.000.000,- Kč je splatná nejpozději ke dni zletilosti
syna V. na jeho účet u banky. Každému z rodičů uložil soud povinnost
zaplatit polovinu nákladů řízení státu v částce 99.483,- Kč.
4. Ústavní stížností napadeným a shora citovaným rozsudkem krajského
soudu byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otci byla uložena
povinnost zaplatit na dlužném výživném za období od 1. 7. 2008 do 31.
3. 2014 částku 8.000.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku
na účet nezletilého syna V. Dále byl rozsudek okresního soudu změněn v
části nákladů řízení státu, kdy jejich úhrada byla uložena k tíži otce,
a to ve výši 198.967,- Kč. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen.
5. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do
jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 odst. 2 a
čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“). Důvodem je především ta skutečnost, že
obecné soudy, byť v rámci svého uvážení, vydaly rozhodnutí, která zcela
zřejmě překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném. Tím
také zasáhly do majetkové sféry stěžovatele a jeho práva na soukromý a
rodinný život.
6. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše
vyživovací povinnosti stěžovatele zejména z toho, že podle zákona (ať
již ustanovení § 85 zákona 94/1963 Sb. o rodině či ustanovení § 915
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) má dítě právo podílet se na
životní úrovni svých rodičů. Krajský soud také ve svém rozhodnutí
poznamenal, že odůvodněné potřeby nejsou tím, nad co by výživné nemohlo
být přiznáno, tedy slovy občanského zákoníku zásadně shodná životní
úroveň rodičů a dětí předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že právo dítěte podílet se na životní
úrovni svých rodičů, které je základním určovatelem pro stanovení výše
výživného se v praxi může dostat a také dostává do vzájemného střetu s
rodičovskou výchovnou povinností. Objektivně ani subjektivně vzato
nemusí být pokaždé v nejlepším zájmu dítěte, aby dítě s bezmeznou
samozřejmostí těžilo z vysoké životní úrovně svých rodičů, dosahované
jejich vlastní pílí a osobním přičiněním. Navíc to, že rodič dosahuje
vysoce nadprůměrných příjmů, ještě nemusí znamenat, že vede i nákladný
způsob života. Je osobním subjektivním právem rodiče, aby si zvolili
způsob a metody výchovy svých vlastních dětí. Vzato z opačného konce
můžeme hovořit o výchovné povinnosti rodičů, jež je součástí rodičovské
odpovědnosti jako souhrnu práv a povinností při péči o nezletilé dítě,
zahrnující zejména péči o jeho zdraví, tělesný, duševní, citový,
rozumový a mravní vývoj. Volba vhodného způsobu výchovy konkrétního
dítěte se zřetelem na jeho osobnostní vývoj, na jeho vlohy a schopnosti
a jejich vhodné rozvíjení tak náleží rodičům. V mnoha případech se
rodiče, kteří se osobně přičinili o vlastní vysokou životní úroveň,
rozhodli vychovávat své vlastní děti tak, jakoby sami měli jen běžnou
životní úroveň, aby tak mohli zdárně rozvinout všechny osobní
schopnosti dítěte, naučit je hodnotě a významu peněz a hospodaření s
penězi.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že se o syna vždy řádně staral a stará a že
se syn na jeho životní úrovni podílel a podílí i bez ohledu na
stanovené výživné. Stěžovatel platí synovi různá doučování, jazykové
zahraniční pobyty, bere ho s sebou na dovolené a na mnohé své pracovní
cesty. I z hlediska materiálního obstarává otec synovi vše, co
potřebuje a o co jej syn požádá. Sám nezletilý ostatně v průběhu řízení
uvedl, že jak v bydlišti otce, tak v bydlišti matky má k dispozici
všechny potřebné věci, včetně oblečení, které mu rodiče nakoupili a
nevzniká proto problém s neustálým stěhováním věcí. Nezletilý v průběhu
řízení uvedl, že mu nic nechybí. Stěžovatel také zřídil synovi
investiční a kapitálové pojištění, do něhož vložil 3.000.000,- Kč a kde
má garantovanou cílovou částku 5.000.000,- Kč. Žádnou z těchto
skutečností však obecné soudy nebraly v úvahu.
9. Kvůli možné kolizi shora označených práv nestačí zkoumat pouze
příjmy a výdaje vyživujícího rodiče, ale musí být také brán zřetel na
výchovné metody v nejlepším zájmu dítěte. Právo dítěte na výživné tedy
musí být chápáno kontextuálně. Navíc i čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte hovoří o právu každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro
jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj. Životní
úroveň dítěte se tak odvíjí od nezbytnosti jeho osobního vývoje a z něj
odvozených potřeb – tedy nikoliv nutně pokaždé od životní úrovně
rodičů. V právu mezinárodním je tak podle stěžovatele měřítkem pro
určení výše vyživovací povinnosti rodičů osobní vývoj dítěte. Na rozdíl
od českého práva, kde je to životní úroveň rodičů.
10. Stěžovatel je toho názoru, že ustanovení zákona o výživném je třeba
vykládat v kontextu obecných zásad soukromého práva (ochrany slabší
strany, zákaz zneužití práva na výživné, zákaz použití a výkladu
předpisu o výživném v rozporu s dobrými mravy atd.) a samozřejmě také
mezinárodních smluv, kterou jsou dle čl. 10 Ústavy ČR součástí právního
řádu České republiky. Při výkladu příslušných ustanovení o výživném
nelze právo dítěte na shodnou životní úroveň s rodiči jednostranně
vytrhnout z kontextu, aniž by toto právo bylo vykládáno ve smyslu
příslušných právních zásad a poměřováno s dalšími subjektivními
rodinnými právy.
11. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nebraly v úvahu právo
stěžovatele na to zvolit si způsob výchovy svého syna. Jak stěžovatel
uvedl ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu, syna se snaží
vychovávat tak, aby v něm vytvářel správné sociální, pracovní a
intelektuální prostředí a snaží se o to, aby syn získal zdravý a
rozumný nadhled nad světem hmotných věcí a neutrácel finanční
prostředky zbytečně pouze z toho důvodu, že si to může dovolit. Veškeré
atributy výchovy považuje stěžovatel za stejně důležité jako to, aby
jeho syn měl stejnou materiální a životní úroveň. Obecné soudy výše
uvedené aspekty výchovy dětí vůbec nezvažovaly a výsledkem jsou
rozhodnutí stanovující výživné v enormně vysoké výši. Obecné soudy tak de
facto namísto stěžovatele rozhodly o způsobu výkonu výchovné
povinnosti a zasáhly tak do jeho základního práva, které je zakotveno v
čl. 10 odst. 2 Listiny.
12. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte
předním hlediskem jakékoli činnosti týkající se dětí. Právě nejlepší
zájem dítěte je stěžejním principem a cílem rodinného práva a tento je
nutné mít na zřeteli a aplikovat jej vždy jako výchozí bod při
rozhodování o jakémkoliv právu dítěte. Při určování výše výživného tak
v tomto kontextu nejde o to, kolik finančních prostředků bude mít
nezletilý na účtu, nýbrž o to, jaký život vede a jaký život mu bude
umožněn vést díky životní úrovni jeho otce do budoucna. Obecné soudy
tak nerespektovaly smysl a účel zákona o výživném a nerespektovaly
právo stěžovatele na rodinný a soukromý život.
13. Závěrem stěžovatel uvedl, že česká právní úprava výživného nezná
tzv. objektivizaci výživného ani institut minimálního či maximálního
výživného. V souvislosti s výše uvedeným odkazuje stěžovatel na
rakouskou judikaturu, která vytvořila rámec pro určování výše
výživného. Přitom stanoví jak minimální, tak i maximální výši
výživného. Pro období od 1. 7. 2014 do 30. 6. 2015 je maximální výše
výživného stanovena v rozmezí od 1.100 Euro do 1.375 Euro.
14. Obecné soudy, které stanovily stěžovateli vyživovací povinnost v
enormně vysoké částce, přičemž při výkladu zákonných ustanovení o
výživném postupovaly způsobem, který se příčí smyslu a účelu těchto
ustanovení a zasáhly do práva stěžovatele zvolit si způsob výchovy
svého nezletilého syna, porušily také základní právo stěžovatele
vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecné soudy
určily výši výživného mechanicky, kdy za jediné kritérium pro určení
této výše pojaly shodnou životní úroveň s rodiči, aniž by se zabývaly
tím, jaká je současná životní úroveň nezletilého a co je skutečně jeho
nejlepším zájmem.
15. Stěžovatel dále namítal, že postupem obecných soudů bylo též
zasaženo jeho základní právo zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Tento článek stanoví, že péče o děti a jejich
výchova je právem rodičů. Obecné soudy se nezabývaly otázkou práva
stěžovatele na volbu způsobu výchovné povinnosti. Právo zvolit si
způsob výchovy dětí náleží pouze a jen rodičům. Do tohoto práva může
být zasaženo jen rozhodnutím soudu, a to na základě zákona. Podle
stěžovatele je třeba sledovat nejlepší zájem dítěte, jež je stěžejním
principem a cílem rodinného práva a tento zájem je nutné aplikovat jako
výchozí zásadu při rozhodování o jakémkoliv právu dítěte. V tomto
kontextu tak při určování výše výživného nejde dle stěžovatele o to,
kolik finančních prostředků bude mít nezletilý na účtu, ale jaký život
vede a jaký život mu bude umožněn vést díky životní úrovni jeho otce do
budoucna.
III.
16. Okresní soud v Hradci Králové i Krajský soud v Hradci Králové ve
svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k
tomu, že vyjádření obecných soudů byla prosta právní argumentace,
Ústavní soud je stěžovateli z důvodu hospodárnosti a efektivnosti
řízení k replice nezasílal.
IV.
17. Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Okresního soudu v
Hradci Králové sp. zn. 0P 104/2015, po jehož seznámení dospěl k závěru,
že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně
nadřízen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti
obecných soudů, leč pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují
do ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud tedy není
soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů.
19. V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatné především
posouzení toho, zda lze v nejlepším zájmu dítěte a s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem případu, výši výživného, včetně tvorby úspor,
limitovat určitou horní hranicí nebo či nikoliv.
V.
20. V souvislosti s uvedeným provedl Ústavní soud komparaci právní
úpravy v okolních státech, (tj. na Slovensku, v Polsku, Německu a
Rakousku), z níž vyplynulo, že v žádném z vybraných států není
maximální výše výživného stanovena zákonem.
21. Německá právní úprava obsahuje toliko minimální výši hranice
výživného, přičemž se vychází z tzv. Düsseldorfské tabulky, která byla
od 1. 1. 2008 začleněna do ustanovení § 1612a BGB. V uvedené tabulce
jsou rozhodnými skutečnostmi čistý měsíční příjem a věk dítěte. Příjem
rodiče, na něž lze aplikovat danou tabulku, se pohybuje v rozmezí od
1.500 euro pro nejnižší příjem až po 5.100 pro nejvyšší příjem.
Dosahuje-li rodič příjmu vyššího než 5.100 euro, stanoví se výživné
podle okolností jednotlivého případu.
22. V Polsku zákon o rodině a opatrovnictví nestanoví výši výživného
např. v závislosti na věku dítěte. Rozsah výživného je stanoven soudem
v závislosti na přiměřených potřebách dítěte a na výdělku a finančních
možnostech povinné osoby. Navíc zde platí princip, že by dítě mělo mít
stejnou životní úroveň jako jeho rodiče, i když nežijí společně. To
znamená, že rodiče jsou povinni zajistit pro své dítě stejnou životní
úroveň, jakou mají sami. Polská právní úprava tak ponechává určení
výživného na volné úvaze soudu, který bere v úvahu výše zmíněné
faktory, tj. oprávněné potřeby dítěte, výdělkové schopnosti a finanční
situaci rodiče.
23. Slovenská právní úprava vychází ze zákona o rodině, který stanoví
pouze obecná kritéria, na jejichž základě soud v konkrétním případě
určí výši výživného. Není zde tedy obsažena horní hranice výživného, a
to ani v rámci judikatury. Slovenské soudy při stanovování výše
výživného přihlíží především k odůvodněným potřebám oprávněného a také
ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Výživné
současně není možné přiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými
mravy. Oba rodiče tak přispívají na výživu dětí podle svých schopností,
možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na
životní úrovni rodičů. Pokud je nezletilé dítě svěřeno do střídavé péče
rodičů, soud při určení výživného přihlédne k délce střídavé péče
každého z rodičů anebo může též rozhodnout tak, že po dobu trvání
střídavé péče se výživné nepřiznává žádnému z nich. Korektivem výše
výživného jsou vedle schopností, možností a majetkových poměrů rodičů
především odůvodněné potřeby dítěte, které však musí být v řízení
prokázány. Právní úprava výše výživného sice vychází z úměry k životní
úrovni rodičů, nicméně tato je omezena zdůvodněnými potřebami na straně
dítěte.
24. V Rakousku se výše výživného obecně určuje podle čistého měsíčního
příjmu povinné osoby. Vychází se přitom z procentní sazby, která se
pohybuje v rozmezí od 16% do 22% čistého měsíčního příjmu, a to v
závislosti na věku dítěte. Procentní sazby přitom nejsou zakotveny v
žádném právním předpise, nýbrž vycházejí z ustálené judikatury. V
případě, že není výživné stanoveno úředně nebo že se osoba povinná
výživné poskytovat úmyslně vyhýbá výdělečné činnosti, vychází se z tzv.
sazby obvyklých potřeb dítěte (Regelbedarfsatz), již každoročně stanoví
Zemský soud pro občanskoprávní záležitosti ve Vídni. Výše sazby je
přitom stanovena tak, aby byly uspokojeny všechny potřeby průměrného
dítěte dané věkové kategorie. Příkladně lze uvést, že pro období od 1.
7. 2014 do 30. 6. 2015 se sazby obvyklých potřeb dítěte pohybují od 197
euro do 550 euro, a to s ohledem na věk dítěte. Maximální hranice se
pak pohybuje od 394 euro do 1375 euro. Uvedené sazby obvyklých potřeb
však nelze chápat jako minimální či maximální výživné, jedná se spíše o
vodítko pro soudy. Při určování výše výživného se obvykle postupuje
tak, že se pro výpočet nejprve použije procentní sazba, která je
následně porovnávána se sazbou obvyklých potřeb, neboť procentní sazby
nezohledňují individuální potřeby dítěte a proto je nutné pro kontrolu
dbát sazeb obvyklých potřeb dítěte. Zvláštní kategorii případů pak
představují v rakouské judikatuře povinní s nadstandardními příjmy. U
těchto osob se výživné nad rámec výše uvedených hodnot navyšuje o dvou
až dvou a půl násobek sazby obvyklých potřeb dítěte. Tato horní
hranice, tzv. luxusní hranice, má sloužit jako korekce přespříliš
vysokého výživného, jež by nebylo výchovné. Obdobně jako v případě
sazby obvyklých potřeb není tato luxusní hranice zakotvena v zákoně,
nýbrž se jedná o výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů. U
luxusní hranice neexistuje žádný obecně platný strop - má spíše podobu
směrné hodnoty, jež může být dle okolností konkrétního případu
stanovena odlišně.
VI.
25. Z výše uvedeného je zřejmé, že zatímco se některé sousední státy
zaměřují ve své právní úpravě či judikatuře na poměrně sofistikované
návody na výpočet výživného, v České republice je ponecháno na soudci,
aby v každém individuálním případě přezkoumal okolnosti případu,
zejména pak možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů a následně
přiznal tomu odpovídající výši výživného.
26. Vzhledem k tomu, že rozhodné období, za něž obecné soudy přiznaly
vedlejšímu účastníkovi výživné, spadalo do účinnosti jak zákona o
rodině, tak i nového občanského zákoníku, posoudily obecné soudy nárok
vedlejšího účastníka podle obou právních předpisů, přičemž
rozhraničujícím bodem bylo nabytí účinnosti nového občanského zákoníku,
tj. 1. 1. 2014. Prolínání nové a staré právní úpravy nemělo na
posouzení případu prakticky žádný vliv, neboť právní úprava v oblasti
stanovení výživného ať již zletilých či nezletilých dětí zůstala v
zásadě shodná.
27. Při projednávání předmětného případu vyšly obecné soudy ze tří
zákonných hledisek, po jejichž zhodnocení a vzájemném vyvážení
přistupuje obecný soud obvykle ke stanovení výše výživného. Jedná se o
odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry a schopnosti,
možnosti a majetkové poměry povinného. Z ústavní stížností napadených
rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy těmito kritérii řádně zabývaly
a z tohoto úhlu pohledu jim v podstatě není čeho vytknout. To však nic
nemění na skutečnosti, že zůstává otázkou, zda v tom kterém případě
musí soudce stanovit výživné ve výši přímo úměrné majetkovým možnostem
a schopnostem povinného nebo zda je ve své úvaze o výši výživného
limitován jeho horní hranicí, odrážející aplikaci určitého právního,
sociálního, ekonomického či kulturního korektivu. Podle náhledu
Ústavního soudu je třeba v tomto bodě spatřovat podstatu ústavní
stížnosti. Vychází přitom z toho, že obecné soudy by i při stanovování
výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních
hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské
odpovědnosti. Jinými slovy řečeno, to, že povinný je objektivně schopen
plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu
jí mělo bez dalšího dostat.
28. Z čl. 32 odst. 4 listiny mimo jiné vyplývá, že péče o děti a jejich
výchova je právem rodičů. Podrobnosti pak stanoví zákon. Z ustanovení §
31 odst. 1 zákona o rodině vyplývá, že rodičovská zodpovědnost je mimo
jiné souhrnem práv a povinností ukládající rodičům pečovat o zdraví,
tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte. Tomu pak obsahově
koresponduje právní úprava obsažená v ustanovení § 858 občanského
zákoníku, podle něhož „rodičovská odpovědnost zahrnuje
povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující
zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní
vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v
zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v
jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a
zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah
rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud“. Je tedy
zřejmé, že s přijetím nové právní úpravy zůstal pojem rodičovské
zodpovědnosti, resp. rodičovské odpovědnosti (podle občanského
zákoníku), na úrovni podústavních právních předpisů prakticky totožný.
Jedním z nejdůležitějších oprávnění a současně povinností rodičů ve
vztahu k dítěti je bezesporu zabezpečení jeho výchovy v nejširším slova
smyslu. Z výše citovaného ustanovení, ať již zákona o rodině nebo
nového občanského zákoníku, vyplývá, že demonstrativní výčet oblastí, v
nichž by měli rodiče na děti působit, je zcela záměrně nastíněn pouze v
obecné rovině a rodičům je tak ponechán dostatečně široký prostor na
to, aby při výchově svého potomka mohli realizovat své vlastní
představy. Podle Ústavního soudu přitom nelze, při zachování obecně
uznávaných společenských hodnot a standardů, rodiči do tohoto práva
jakkoli zasahovat. Z toho důvodu je to právě rodič, kdo rozhoduje o
nastavení určité životní úrovně a způsobu společného života. Nastavení
životní úrovně rodiny či rodiče nelze odtrhávat od práva rodiče,
jakožto nositele rodičovské odpovědnosti, na výchovu dítěte v rámci jím
preferovaných životních hodnot, např. získání pracovních návyků apod. V
procesu utváření životních hodnot a určitého světonázoru dítěte je role
rodiče zcela nezastupitelná. Lze si pochopitelně představit i situaci,
kdy by se rodič snažil prosadit natolik asketický způsob života, že by
jím mohlo docházet k omezování vývoje mladého člověka. Nicméně v
projednávaném případě je zcela zřejmé, že se otec snaží plně rozvinout
potenciál schopností svého potomka, který sám uvádí, že nedostatkem v
žádném směru netrpí.
29. Jak z ustanovení § 85 odst. 2 in fine zákona o
rodině, tak i z ustanovení § 915 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá,
že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko
se přitom uplatní přednostně před odůvodněnými potřebami oprávněného,
jak stanoví § 913 občanského zákoníku. V rámci odborné literatury
(srov. Švestka, J.; Dvořák, J.; Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 752) se lze
setkat se závěrem, že „Životní úroveň lze vymezit jako určitý
stupeň uspokojování životních, tj. hmotných i duchovních potřeb
subjektu, v úzkém vztahu k dalším faktorům. Je to ve své podstatě
kategorie socio-ekonomická, nikoli právní, i když ji nelze zužovat jen
na ryze ekonomické (míněno jasně kvantifikovatelné) vyjádření. Má i
celou řadu svých kvalitativních indikátorů. Zahrnuje v sobě především
úroveň výživy, oblékání, bydlení, vzdělávání a kultury, zdravotní,
příp. sociální péče atp. Životní úroveň rodičů tak souvisí úzce i s
jejich celkovými majetkovými poměry. Pro účely jejího zjištění je proto
třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou (výdělkovou) stránku, nýbrž
je nutno brát zřetel i k celkové hodnotě a rozsahu movitého a
nemovitého majetku rodičů a rovněž i způsobu života, který v posuzované
době vedou. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní
úrovni rodičů (nikoli jen jednoho rodiče), je třeba v případě soudem
stanoveného výživného zkoumat nejen životní úroveň povinného rodiče
(žalovaného o výživné), ale i životní úroveň druhého rodiče, tj.
životní úroveň dítěte v konkrétní situaci může jeden rodič svým
životním standardem zvyšovat a druhý snižovat.“. Ani z výše
uvedeného však nelze dovodit, že by mezi výživným oprávněného a
majetkovými možnostmi povinného měla být přímá úměra, vylučující právo
rodiče na nastavení životní úrovně rodiny. Ústavní soud považuje za
zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i
nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité
hranice. Tady nemá Ústavní soud na mysli, že by maximální výše
výživného měla být objektivizována právním předpisem, ale že by ve věci
rozhodující soudce neměl být prostým počtářem, ale měl by se v
souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem
a účelem.
30. Jak bylo již shora řečeno, životní úroveň rodičů a dětí musí být v
zásadě shodná, přičemž je třeba rozlišovat mezi životní úrovní
realizovanou a životní úrovní možnou, potencionální. Rodiče oprávněného
nelze nutit k tomu, aby žili životní úrovní odpovídající přímo úměrně
jejich majetku. Podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na
všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při
využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné.
Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici
kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Zde je
nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s
náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu
pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím,
že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi
je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání
kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň
musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve
srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo
který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi.
31. Podle náhledu Ústavního soudu se lze v souvislosti s projednávanou
problematikou pozastavit též nad tím, že tvorbou příliš vysokých úspor
by mohlo docházet k zakládání neúměrné nerovnosti mezi dětmi
vyrůstajícími v rámci tradiční rodiny a dětmi nacházejícími se mimo ni.
Dítě žijící mimo tradiční rodinu může být více ohroženo, nicméně tvorba
úspor podle § 917 o. z. nebere v potaz to, v jakých sociálních vztazích
se oprávněné dítě nachází. Hypoteticky si tak lze představit případ,
kdy má otec za povinnost vytvářet ve prospěch jednoho dítěte značné
finanční rezervy a tentýž otec u druhého svého dítěte tuto povinnost
nemá, a to jen díky tomu, že mu nebyla soudem stanovena vyživovací
povinnost. Dovedeno do důsledků, by bylo pro dítě z materiálního
hlediska výhodnější vyrůstat mimo tradiční rodinu, což je pochopitelně
absurdní. Zde je nutno vycházet z účelu zákonné úpravy výživného. Soud
ke stanovení výživného přistupuje jen v případech potencionálního
ohrožení oprávněného dítěte – nežijí-li rodiče spolu, v případě rozvodu
manželství rodičů či neplní-li si některý z rodičů svou vyživovací
povinnost. Smyslem právní úpravy výživného je zajistit dítěti
srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a
řádně se o dítě starali. V takových případech stát prostřednictvím
soudů nezasahuje do výchovy tím, že by rodičům určoval výši kapesného
dítěte a už vůbec ne výši úspor či jiného majetku, které mají svému
dítěti ze svého předat v den jeho zletilosti.
32. Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom
které věku samo hospodařit. A ještě spíše je jejich právem rozhodnout,
zda mu při „vstupu do života“ pomohou tím, že mu předají část svého
majetku. Již ze samotného slovního spojení „rodičovská odpovědnost“
vyplývá, že jsou to právě rodiče a nikoli stát, kdo je odpovědný za
výchovu dítěte. A naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není
zadarmo a „bez práce nejsou koláče“, je bezesporu významnou částí
výchovy. Rodiče, jejichž vyživovací povinnost byla upravenou soudem,
nemohou být této významné části výchovy státem zbavováni.
33. V projednávaném případě bylo stanoveno výživné v celkové výši
100.000,- Kč měsíčně s tím, že 30.000,- Kč bude splatných k rukám matky
a zbývajících 70.000,- Kč bude ukládána na účet nezletilého. Uvedený
postup lze z formálního hlediska považovat za zcela souladný s
ustanovením § 917 občanského zákoníku, podle něhož lze za odůvodněné
potřeby nezletilého dítěte považovat i tvorbu úspor. Podle náhledu
Ústavního soudu lze považovat za nepochybné, že platbou částky 30.000,-
Kč k rukám matky nezletilého, byl dostatečně naplněn zákonný požadavek
shodné životní úrovně s rodičem (a to s tím, jehož životní úroveň je
vyšší). Zde vychází Ústavní soud z toho, že každý člověk je schopen
objektivně využít s jistou mírou racionality jen určité množství
peněžních prostředků. V tomto případě, kdy byla ve věci nařízena
střídavá péče (v režimu týden matka/týden otec), se matce dostává na
výživu dítěte částka cca 2.000,- Kč denně, což lze i s přihlédnutím k
životní úrovni otce považovat za výši více než dostatečnou. Co se týče
částky 70.000,- Kč, určené ke spoření ve prospěch nezletilého, měla by
mu být podle rozhodnutí soudu každoročně uspořena částka 840.000,- Kč.
Pokud budeme nahlížet na blaho dítěte pouze finanční optikou, nebude
uvedená částka nikdy dostatečná, resp. bude vždy ohraničena jen a pouze
majetkovými poměry rodiče. Nicméně podle Ústavního soudu je třeba
vtáhnout do procesu rozhodování o výši úspor další hodnotící kritéria,
a to čistě v nejlepším zájmu nezletilého.
34. Je otázkou, jak by měly obecné soudy postupovat v případech, kdy je
zajištěna výživa dítěte a dokonce se dostává i na tvorbu přiměřených
úspor, které by potomku umožnily další studium či obecně usnadnily jeho
vstup do života. V podstatě jde o to, aby výchova k finanční
gramotnosti dítěte byla provázána s určitou ekonomickou realitou. Podle
názoru Ústavního soudu není povinností rodičů v průběhu období, kdy
jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře
finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by
toho byli díky své majetkové situaci schopni. Výše tvořených úspor by
měla být v zásadě taková, aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a
následně snad i pořízení určitého typu „startovního“ bydlení, případně
dalších racionálních výdobytků. To však pochopitelně nebrání rodičům v
tom, aby dobrovolně a podle svého uvážení zvolili k zajištění svého
potomka přístup komfortnější. Ústavní soud vychází ve svých úvahách z
obecné lidské zkušenosti, podle níž zajištění příliš velkými jistotami
může vést u dětí ve svém důsledku k pravému opaku, a to k deformaci
základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by
tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní
motivaci nutící člověka drát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě.
Je zcela pochopitelné, že by se měl rodič snažit být svému dítěti
oporou, nicméně tato by se v konečném součtu dober neměla stát
pomyslnou duchovní žebráckou holí, odsuzující relativně mladého člověka
k životu odtrženého od reality. V souvislosti s uvedeným není od věci
poukázat na obecně známé osudy lidí, jež se dobrali svého blahobytu bez
svého zásadního přičinění, a to ať již prostou výhrou v loterii či
ztvárněním role dětské filmové hvězdy.
35. Z výše uvedeného plyne, že nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na
stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako
výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot. Při tomto
poměřování nelze odhlížet od práva rodiče na ovlivňování hodnotové
výchovy svého dítěte.
36. Ústavní soud si je vědom toho, že v rodině právních věcech
zpravidla není přípustné dovolání a Nejvyšší soud je zde v podstatě
vyloučen z možnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů. Provádění
analýzy právní úpravy sousedních států či nastolování posunu judikatury
ve výše uvedeném smyslu je fakticky mimo možnosti nižších obecných
soudů a nelze jim klást k tíži, že k limitaci výživného v tomto
konkrétním případě samy nepřistoupily. Nicméně to nic nemění na
skutečnosti, že podle názoru Ústavního soudu došlo v projednávané věci
k porušení práva stěžovatele vychovávat své dítě, jež je mu garantováno
čl. 32 odst. 4 Listiny. Je na obecných soudech, aby ve věci znovu
rozhodly, a to s využitím své diskrece. Tato úvaha soudů pochopitelně
nemůže být založena na svévoli, ale na řádně odůvodněné úvaze, v níž
obecné soudy vezmou v potaz řadu hledisek, která mohou mít vliv na
stanovení výše výživného (individuální potřeby dítěte, náklady na
studium, školné, náklady na sociální a kulturní vyžití, obecnou životní
úroveň ve společnosti, jakož i přiměřenou míru úspor, a to s ohledem na
hypotetické náklady studia či pořízení přiměřeného bydlení). Ústavní
soud ponechává na judikatuře obecných soudů, aby tyto stanovily, jakou
částku lze považovat, s ohledem na motivaci dítěte k získání
odpovědnosti za svůj vlastní život či nabytí pracovních návyků, za
přiměřenou k výživě a spoření.
37. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl
podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 20
Co 289/2014, 20 Co 290/2014 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 10. 3. 2014 sp. zn. 0 Nc 202/2011, 23 P a Nc 217/2011, zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí
Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. prosince 2015
Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu
|
|