 Současný systém
určování výživného je kritizován pro nepředvídatelnost výše výživného a
jeho obtížnou vymahatelnost. Praxe je ale špatná ve více oblastech.
Nejdříve
péče, teprve pak peníze
Rodiče mají povinnost o dítě pečovat a dítě živit. Mezinárodní smlouvy
zavazují stát zajistit především právo dítěte na péči obou rodičů.
Pokud se rodiče rozejdou, měla by zůstat oběma povinnost péče a s ní
plnění výživy. Jen při závažných důvodech, kdy nemohou pečovat oba
rodiče, by mělo být stanoveno výživné v penězích. Soudy ale postupují
opačně, zbavují dítě práva na péči jednoho z rodičů a nahradí tuto
povinnost rodiče penězi. I pokud chtějí o dítě pečovat oba rodiče, musí
většinou otec čelit obrovskému odporu státní moci, a ani to často
nestačí, soudy přesto zbaví rodiče povinnosti o dítě pečovat proti jeho
vůli a právu dítěte.
Svévole soudů
při zjišťování příjmu a při stanovení výše výživného
Není pravidlo, z jakého příjmu má soud vycházet, ani pravidlo, jak z
příjmu určit výživné. Soudy často ignorují i úřední zdroje výše příjmu.
Opírají se o fiktivní příjmy, které údajně odpovídají možnostem
povinného, ale ne reálné situaci. Není minimální výživné. Nezohledňují
se náklady na dopravu dítěte mezi bydlišti rodičů, které zpravidla nese
jen jeden z nich. Pomíjí se náklady, které má rodič s dítětem v době
styku. Přitom zákon dává vodítko pro stanovení výživného, kdy životní
úroveň rodiče a dítěte má být v zásadě shodná. To lze naplnit
rozdělením skutečně prokázaného příjmu povinného rodiče mezi něj a
všechny jím vyživované osoby úměrně částkám životního minima. Z této
částky pak lze odečíst náklady na dopravu a úměrný podíl na zajištění
potřeb dítěte v době styku.
Vadný postup
soudů při ztrátě výdělku
Povinný rodič má právo na úpravu výživného, pokud se jeho poměry změní.
Většina rodin hospodaří bez rezerv a ztráta příjmu bez úpravy výživného
může být pro řadu z nich vstupenkou do dluhové pasti. Přestože povinný
má právo na snížení výživného od data podání návrhu, je to prakticky
vyloučeno. Tuto systémovou vadu dokonce posvětil Ústavní soud. Dlouhá
řízení o úpravě výživy a nemožnost vrátit přeplacené výživné pak mohou
vést k poškození plátce výživného, vystavení do dluhů, nutnosti
prodávat majetek, do rizika exekuce, ohrožení výživy dalších dětí
povinného, omezení nutných investic do podnikání a tím dalšího
poškozování jeho výdělečných možností.
Neúměrný
zásah do odpovědnosti povinného rodiče
Při stanovování výživného soudy ovlivňují povinného rodiče v nakládání
s výdělkem více, než v případě fungujících rodin. Těm nikdo
nepředepisuje, kolik mají z příjmu vynaložit na dítě, kolik na jeho
spoření, jaké mají mít zaměstnání, kolik mají investovat do podnikání,
kolik si mají spořit na důchod, jak mají budovat své jmění. V případě
rozpadlých rodin si stát osobuje právo do těchto sfér zasahovat,
dokonce někdy určuje, že povinný rodič má prodávat svůj majetek, aby
mohl platit výživné neodpovídající aktuálnímu příjmu. Soudy by měly do
odpovědnosti rodiče zasahovat výhradně v situaci, kdy se rodič o dítě
odmítne nebo není schopen postarat osobně a neplní vyživovací povinnost
alespoň v míře přiměřené. Rozhodování o tom, jak bude dítě finančně
zajištěno a co se za peníze pořídí, je i jedním z výchovných nástrojů.
Jaký charakter bude mít dítě vychovávané v péči nepracující matky
povinně štědře saturované příjmově úspěšným otcem, jemuž bylo
znemožněno se o dítě starat?
Nerovnoměrné
rozložení povinností
Místo rozložení zátěže péče a výživy, zachování stejných práv a
povinností, soudy vnáší do zajištění péče a výživy dítěte značné
nerovnosti. Odpovědnost za péči naloží často i proti vůli druhého
rodiče pouze na jednoho, povinnost výživy určí pouze druhému rodiči
spolu s povinností zajišťovat dopravu dítěte. To vede k hlubším
konfliktům a nespravedlnostem i díky tomu, že jeden rodič nikdy
nepocítí tíhu odpovědnosti péče, druhý nikdy nepocítí zátěž zajišťování
dopravy a Damoklův meč striktně dané vyživovací povinnosti s nepružnou
reakcí na změnu příjmu. To vede ke zneužívání tohoto nerovného
postavení rodičů. Rozložení zátěže, zachování stejných práv a
povinností by vedlo oba rodiče k většímu respektu k povinnostem druhého.
Pokud by stát měl zájem na zlepšení rodinných vztahů po rozpadech
partnerství rodičů, pak by současný destruktivní systém nahradil
takovým, který aktivně vede oba rodiče k plnění jak povinnosti péče,
tak výživy a dopravy dítěte. Vedl by rodiče ke společné odpovědnosti za
výchovu dítěte místo masivní produkce samoživitelek a neplatičů
výživného s významnými dopady na náklady sociálního a justičního
systému včetně vězeňství.
|
|
