 Výživné
(obecně také alimenty) nejčastěji představuje
peníze, kterými má rodič povinnost přispívat na potřeby svého dítěte,
pokud není schopno samo se živit. Podle českého zákona o rodině ale
mezi rodiči a dětmi platí vzájemná vyživovací povinnost, stejně jako
mezi ostatními příbuznými i manžely.
Obecně se vychází ze zásady, že vyživovací povinnosti je mezi vzájemně
si blízkými osobami plněna dobrovolně. Pouze v případě, že někdo svému
strádajícímu příbuznému pomoc odmítne, lze požádat o soudní rozhodnutí.
Při stanovení výživného se přihlíží jak k odůvodněným potřebám
oprávněného (vyživovaného), tak ke schopnostem, možnostem a majetkovým
poměrům povinného (toho, kdo má výživné poskytovat). Nelze je však
přiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Všechny druhy
výživného mají být placeny v pravidelných měsíčních splátkách, které
oprávněná osoba obdrží vždy dopředu. U institutu výživného platí, že
započtení je možné pouze dohodou (vyloučeno je však u výživného na
nezletilé děti), promlčet se mohou pouze jeho jednotlivá plnění, nikdy
se nepromlčí jako celek, a pokud by došlo k jeho změně či k úplnému
zrušení, tak se již spotřebované výživné nevrací.
Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí
Rodiče mají povinnost dle svých schopností, možností a majetkových
poměrů přispívat na výživu svého dítěte, a to tak, aby se mohl podílet
na jejich životní úrovni, a až do doby, dokud není schopno se živit
samo. Nijak to nesouvisí s věkem dítěte, vyživovací povinnost nezaniká
dosažením zletilosti, tedy osmnácti let. Pokud dítě i po tomto věku
dále studuje, trvá vyživovací povinnost až do konce studia. Je ale
třeba, aby se jednalo o studium smysluplné, jímž se dítě připravuje na
budoucí povolání.
Pokud by tuto povinnost některý z rodičů neplnil, rozhodne o ní soud,
pokud by šlo o dítě nezletilé, tak i bez návrhu (postačí např. podnět
orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Nezletilé dítě zastupuje v
soudním řízení jeho zákonný zástupce, tedy převážně rodič, do jehož
péče bylo svěřeno, nicméně výživné je vždy stanoveno jako právo daného
dítěte, neboť jde o zabezpečení jeho výživy. Zletilé dítě si o své
výživné musí proti rodiči požádat soud samo. Soud v řízení o stanovení
vyživovací povinnosti přihlédne vždy nejen k potřebám dítěte a
možnostem rodiče, ale také k tomu, jak jinak o něj rodič pečuje, i jak
se stará o případnou společnou domácnost. Zejména pak matky menších
dětí můžou část nákladů na výživu dítěte poskytovat též formou osobní
péče, naturáliemi či zajištěním obydlí. Pokud by to bylo v možnostech
rodiče, tak se navíc za odůvodněnou potřebu dítěte bere i tvorba úspor,
které by měly zabezpečit jeho přípravu na budoucí povolání. Jestliže
dítě uzavře manželství, vznikne vyživovací povinnost mezi manželi,
přičemž vyživovací povinnost rodičů k tomuto dítěti zaniká. Pouze v
případě, že jsou např. oba manželé studenti, zůstává podpůrně zachována
vyživovací povinnost rodičů.
Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je ale vzájemná, tedy pokud
výživu potřebují rodiče, mají ty jejich děti, které jsou schopny se
samy živit, povinnost jim slušnou výživu zajistit. Na rozdíl tedy od
rodičů, nejsou děti povinny zajistit rodičům výživu odpovídající jejich
vlastní životní úrovni, ale pojem „slušná výživa“ může rozsah
povinností výrazně zúžit. Je-li takových dětí více, jejich
povinnost je podle jejich schopností, možností a majetkových poměrů
poměrná.
Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými
Vyživovací povinnost mají i všichni předci a potomci navzájem, ovšem
jen tehdy, pokud ji nutně potřebují. Ovšem platí, že příbuzní
vzdálenější ji musí plnit, jen pokud jí nemohou dostát příbuzní bližší.
Pokud je více povinných v témže stupni příbuzenství (sourozenci), pak
je jejich vyživovací povinnost vůči oprávněnému příbuznému poměrná, a
to vzhledem k jejich schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům.
Vyživovací povinnost mezi manžely
Také manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž je přednostní
před vyživovací povinnosti jejich dětí (viz výše) a platí, že hmotná a
kulturní úroveň obou má být v zásadě stejná. Pokud ji jeden z manželů
neplní, o jejím rozsahu může na návrh rozhodnout soud, který přihlédne
k péči o společnou domácnost. Tuto vyživovací povinnost je ale nutné
odlišovat od povinnosti hradit náklady společné domácnosti, o které
také může rozhodnout soud, protože výživné náleží přímo oprávněnému
manželovi.
Pokud spolu manželé žijí a manžel/ka zajišťuje běžný chod domácnosti,
měl by mít každý z manželů po sečtení příjmů obou a po odpočtu výdajů
stejnou částku pro svou potřebu.
I když se jedná o vyživovací povinnost mezi manžely, může nastat
situace, kdy i po rozvodu tato povinnost mezi jedinci nadále trvá.
Rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může žádat výživné
od bývalého manžela. Zde již neplatí, že by měli mít rozvedení manželé
stejnou životní úroveň, výživné se stanoví podle oprávněných potřeb
vyživovaného manžela a možností vyživujícího manžela. Pokud ale
rozvedený manžel, který má platit výživné, zavinil rozpad manželství,
může mu být vyměřeno na dobu 3 let (od rozvodu) výživné tak, aby
životní úroveň obou rozvedených manželů byla stejná. Právo na výživné
zaniká uzavřením nového manželství nebo smrtí, případně poskytnutím
jednorázového výživného na základě písemné smlouvy.
I na tyto důsledky mohou snoubenci myslet již v předmanželské smlouvě a
předem si sjednat podmínky vyživovací pomoci po případném rozvodu.
Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů
neprovdané matce
Specifickou formou výživného je povinnost otce, za kterého ale není
matka nově narozeného dítěte provdána, jí přiměřeně a po dobu dvou let
od porodu finančně přispívat a zároveň jednorázově přispět na náklady
spojené s těhotenstvím a porodem (slehnutím). Takovou povinnost má sice
jen skutečný otec, ale dokud není otcovství určeno, může být
pravděpodobný otec soudně donucen, aby potřebnou částku poskytl předem.
|
|
